Umělecký šéf Divadla Komedie, dramatik a režisér David Jařab, volně rozšířil svoji pražskou trilogii Vodičkova-Lazarská, Žižkov a Karlovo náměstí na tetralogii. Jeho nová hra Zajatci se rovněž odehrává v české metropoli a je atmosférou stejně velkoměstská. Zatímco však v trilogii evokoval existenciální situaci současného člověka na velice „průsvitně“, nastíněním pozadí doby a zdejších poměrů, v Zajatcích jsou lidé aktuální tuzemskou společenskou, přesněji politickou situací zásadně určeni – jsou jejími zajatci. A to jak čtveřice „obyčejných občanů“, kteří se rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou, tak předmět jejich odplaty, politik městského formátu Václav Maník (hraje jej Martin Pechlát).
K čemu může vést četba zpravodajství
Hedvika (Vanda Hybnerová), Robert (Stanislav Majer), Krista (Ivana Uhlířová) a Pavel (Jiří Černý) sledují média a uvažují v souvislostech. Už mají dost bující korupce a ostentativního kašlání politiků na zájmy, o něž volení zástupci mají z principu pečovat. Rozhodnou se Maníka, jenž si na billboardy nechal vytisknout hesla „rodina, prosperita, bezpečí, spravedlnost“, a přitom je s největší pravděpodobností omotán hadem korupčnictví, unést a udělat s ním soukromý a rychlý proces a - odpravit jej. To má být jejich apel jak směrem k veřejnosti, aby už řekla Dost!, tak k mocným, aby si přestali být jisti, že jim vše projde, že nemohou být potrestáni rychleji a rázněji, než si myslí.
o divadelní hřeZajatciDivadlo Komedie, Praha. |
Když ovšem uvědomělé kvarteto uneseného Maníka dopraví do bytu a má s ním udělat onen krátký proces, nastávají morální dilemata; čas se zpomaluje, vztahy napínají, prvotní jednoznačnosti se problematizují a (z pohledu jednajících aktérů) povážlivě relativizují. Nicméně plánovaný rozsudek je nakonec, po vysilující šňůře dnů, vykonán: pizzou a přeslazenou kávou sycený zajatec Maník skoná jako starý prašivý pes.
Takový rozšířený pocit
Diváci a recenzenti, kteří žádají „investigativně“ doložené motivy a odkrytí hlubších společenských a politických podloží, budou Zajatci zklamáni. Jařabovým východiskem je totiž pocit, zjitřenost ústící v akt v podstatě teroristický. Jařab nakládá s aktuálním společenským vědomím jako s danou věcí, jako s tím, co moc dobře víme a cítíme: sdílíme přece společně, jak se to „tady a teď“ má, v jaké mizerii se brodíme.
To je pochopitelně krajně riskantní „spoleh“ na poměry, neboť těžce zobecňuje a nutně musí při „investigativním“ nároku vyznívat nahozeně a tezovitě. Nicméně dramatik a režisér Jařab v tiskové zprávě k Zajatcům - v odpovědi na otázku, zda herci projektují „do postav své občanské postoje a zážitky, nebo je to nechává chladnými“ – argumentuje: „Každý z herců má zřejmě jiné životní zkušenosti, jinou míru informací a jinou míru občanské zapálenosti. Co je však vlastně překvapivé, všichni se v pocitu z doby v mnoha směrech shodují. Takto by to ale bylo, dle mého názoru, u jakéhokoliv reprezentativního vzorku obyvatelstva. A to je vlastně to zvláštní. Pocit rozčarování je všeobecný, ale energie na nějaký podnět zevnitř je zcela roztříštěná.“
Neustrneme-li však ve sporu o oprávněnost a dosah Jařabova pocitu a uchopíme-li autorovo východisko právě jen jako spouštěcí impulz pro jeho inscenaci, můžeme za její jádro považovat až to, co následuje po únosu Maníka. Totiž bujení dilemat únosců (“Nevím, jestli jsme se nezbláznili,“ zapochybuje Hedvika). Jejich otazníky, pochybnosti, vzteky a strachy jsou i našimi občanskými dilematy, ač se na únos „svého politika“ zrovna nechystáme. Jakmile Zajatce vnímáme jako otázku „Co tedy dělat?“, je jejich účinek daleko naléhavější. Dokonce partie, v nichž únosci, zejména Robert a Pavel, přece jen artikulovaněji a konkrétněji naznačují motivy, proč se rozhodli k radikálnímu kroku, považuji za zbytné.
Zkuste si odpovědět
Samozřejmě že námět „únosci a unesení“ není bůhvíjak originální, jde o příkladně modelovou situaci. U Davida Jařaba také neběží o nic víc a o nic méně než o její aktuální variaci. Ovšem „jeho“ hercům, za léta působení v Komedii výtečně vytrénovaným v přesně stylizovaném civilním projevu, se daří uvěřitelně ztělesnit a zpřítomnit ony občanské pochyby a povážlivá hnutí mysli, které v tomhle jubilujícím roce jímají vysoké procento občanů této země. Postavy vyvolávají, zviditelňují morální struktury, které jsou v nás uloženy, aniž si to uvědomujeme nebo aniž si je chceme připustit. Na Zajatcích jsme apelativně vystaveni otázce: Udělal bys to také? Když si odpovíte, že ne, měla by následovat otázka, co tedy dál: Žít v tom, co je, a nechat to být, neboť svět je nezměnitelný, lidé stejně nikdy nebyli lepší. Anebo se o něco občansky a politicky konstruktivního pokusit? Ale o co? A jak? Jak zastavit to, co se tady očividně šíří všemi směry, ale přitom je to tak špatně uchopitelné a existuje v nás tak málo energie a víry, že to může být lepší?
Obávám se, že Zajatci v pražské Komedii jsou v tomto smyslu inscenací bez katarze.
bezvýchodná situace„Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli může divadlo ještě provokovat myšlenkou, a ne estetickou exhibicí. Zároveň pociťuji, a zřejmě ne sám, že naše stávající politika je v bezvýchodné situaci. Zdá se mi, že staré demokratické mechanismy 20. století už nestačí reagovat na stav doby. Vnitřní snaha něco změnit už téměř zcela vymizela. Většina politiků na ni tedy rezignovala a pokouší se pouze o dílčí kartelové dohody mezi jednotlivými stranami. To je bezpochyby ideální prostředí pro korupci a zločin. Každý z nás stokrát slyšel slova jako: ‚Vystřílet to‘, „Ten by si zasloužil zastřelit‘ a podobně. Tak jsem se, pod vlivem těchto podnětů, pustil do konstrukce takového případu. A samozřejmě jsem narazil na morální dilema ‚trestajících‘.“ Autor a režisér Zajatců David Jařab |
