Dělá to každopádně něco přes tisíc kilometrů. Slovinci si na čísla potrpí již více: jejich pláže měří přesně 42 kilometrů. Chorvaté si však činí nárok i na tyto vody.
Z hlediska Středoevropana těžko pochopitelný spor vyvrcholil letos v září, kdy Lublaň odvolala svého velvyslance v Záhřebu a slovinský ministr zahraničí Dimitrij Rupel vyslovil nevyslovitelné: pokud Záhřeb necouvne, zváží Lublaň svou podporu kandidatury Chorvatska do EU.
Od čeho má vlastně Záhřeb couvnout? Od dlouhodobého záměru vyhlásit vody Piranského zálivu za svou hospodářskou zónu. Slovinsko by tak ztratilo možnost volného rybolovu, těžby surovin z mořského dna a přišlo by také o koridor do mezinárodních vod.
Obavy Lublaně se zvenku jeví celkem oprávněnými a také v zahraničí vzbuzují jisté sympatie. Smůlou pro menšího z obou soupeřů je skutečnost, že Záhřeb si zřejmě počíná zcela v souladu s mezinárodním právem.
Slovinsko má prostě nešťastnou geografickou polohu. Každý stát může prohlásit pobřežní vody do vzdálenosti 360 kilometrů za svou výlučnou ekonomickou zónu, přičemž za její hranici se obyčejně stanoví střední linie - čili spojnice bodů vzdálených stejně od pobřeží všech sousedících zemí.
Jakmile tak však učiní Chorvatsko a Itálie současně - a obě země to mají již dlouho v plánu - pro Slovinsko na Jadranu prostě nezbude místo.
Tento stav zůstává pro Lublaň hrozbou již řadu let. Tak proč pohrozila tou nejtěžší zbraní - blokádou Chorvatska na cestě do EU právě teď? Protože ji Záhřeb vytlačuje i z toho minimálního manévrovacího prostoru, který jí ještě zbyl.
Lublaň dosud stavěla na slovíčkaření okolo článku 15 konvence OSN o mořském právu. Ten řeší otázku, jakým způsobem mohou státy "prodlužovat své přímořské hranice". Jenže obě země se na pobřežní hranici od roku 1991 stále nedohodly.
Článek 15 také ruší předchozí ustanovení, pokud je to "nutné z důvodu historického uspořádání, případně na základě jiných okolností".
Podle Lublaně je právě toto oním případem, neboť před rokem 1991 patřilo jaderské pobřeží celé Jugoslávii. Na základě podobné právní argumentace bylo v červenci 2001 dosaženo oboustranného kompromisu, podle něhož byla sepsána dohoda.
Ta přidělila 80 procent vod Piranského zálivu Slovinsku a zbytek Chorvatsku, které si tak zachovalo kontinuální mořskou hranici s Itálií. Lublaň za to získala úzký koridor do mezinárodních vod. Události brzy nato nabraly rychlý spád, avšak zcela opačným směrem.
Chorvatský parlament odmítl dohodu ratifikovat. Chorvatští rybáři začali bránit slovinským kolegům v přístupu na moře. Krize nastala loni v srpnu, kdy chorvatská justice zatkla rybáře Joška Joraše a uložila mu pokutu v přepočtu asi 30 tisíc Kč za "pobuřování".
Kdo přijde o moře, nemá v politice naději Zatímco Joraš držel hladovku a doma se z něj stával národní hrdina, poslal chorvatský premiér Ivica Račan svému protějšku (dnešnímu prezidentovi) Janezovi Drnovšekovi dopis, v němž jej informoval, že dohodu nemůže podepsat. Vyjádřil přitom naději, že Drnovšek tuto skutečnost přijme s pochopením.
Taková slova ovšem nemohla padnout na úrodnou půdu v zemi, kde bývalý ministr zahraničí Boris Frlec jednou prohlásil: "Kdo ztratí Piranský záliv, ten nemá v politice žádnou budoucnost." Slovinsko má od té doby nového premiéra Antona Ropa, avšak problém zůstává. Námořní spor je přitom jen jedním z příkladů hašteřivého
(ne)přátelství mezi oběma sousedy.
Spor o rozdělení jaderné elektrárny Krško se již vyřešil, ale např. zadržování vkladů drobných chorvatských střadatelů Lublaňskou bankou nadále zatěžuje vzájemné vztahy. A ty nejsou vůbec růžové - podle průzkumů veřejného mínění jsou Slovinci nejméně oblíbeným sousedem v Chorvatsku a naopak.
