Robertson před oznámením států, které aliance zve k přistoupení, opětovně potvrdil, že NATO není exkluzivní organizací, ale že zůstává nadále otevřené novým zájemcům o členství. Vyzdvihl úsilí partnerů na Akčním plánu členství. "Rozšíření zachová a zvětší sílu aliance. Není však namířeno proti žádné partnerské zemi," zdůraznil generální tajemník.
Podle amerického prezidenta George Bushe takové rozšíření posílí nejen vojenské schopnosti aliance, ale také odhodlání k další obraně demokracie.
Pro Slovensko a spol. však dnešek není stejný den jako pro Česko, Polsko a Maďarsko 12. března 1999, kdy do NATO oficiálně vstoupily. Slováci, Slovinci a ostatní přizvaní jsou v pozici Čechů, Poláků a Maďarů v roce 1997, kdy byli přizváni na Madridském summitu.
Tam koneckonců žádaly o vstup kromě Bulharska všechny ostatní kandidáti, kteří dostali pozvánku na pražském summitu.
|
První reakce ze Slovenska |
Vstup do nejmocnějšího politicko-obranného uskupení na světě musí ještě ratifikovat nově pozvané státy i současní členové. Ratifikace přitom není otázka několika dnů, ale měsíců. Samotný vstup těchto států do NATO se očekává v první polovině roku 2004.
Transformační summit
Od doslova transformačního summitu, který se poprvé schází v zemi bývalého východního bloku, se pozvání sedmi postkomunistických států očekávalo předem. Aliance od summitu očekává, že z Prahy vyjde jako nová organizace, aby mohla v 21. století efektivně fungovat proti všem novým nebezpečím pro západní svět, včetně terorismu.
"Do jisté míry se naplnil scénář rozšíření často označovaný jako velký třesk, přestože nebyli přizváni všichni zájemci o vstup, k nimž náleží i Makedonie a Albánie. Plánovaným rozšířením se posílí dvě křídla aliance, severovýchodní a jižní, a Maďarsko, dosud izolovaný člense propojí s dalšími státy NATO," konstatoval politolog Břetislav Dančák z Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity v Brně. Čtěte analýzu ZDE
Aliance však s rozšířením ihned připomněla, že hodlá více kontrolovat, zda sedm nových členů skutečně bude plnit to, k čemu se před vstupem do NATO zavazují. Vede ji k tomu zkušenost s minulou vlnou rozšiřování, kdy se nováčkům - Maďarsku, Česku a Polsku - nepodařilo všechny závazky splnit. Těmto třem zemím se často vytýkalo, že byly příliš pomalé v reformě armády.
Vnitřní změny
Při jednání v české metropoli nepůjde jen o posun hranic aliance na východ - daleko důležitější bude ochota k hluboké vnitřní změně. Jak říká generální tajemník George Robertson, pražský summit ukáže, zda se "starý pes může naučit novým kouskům".
Jako šéf aliance musí být Robertson optimistou: "ani na vteřinu" prý nepochybuje, že NATO výzvy zvládne. Skeptici jsou jiného názoru: poukazují na rostoucí propast mezi USA a Evropou, na oddalování obou břehů Atlantiku ve vojenské oblasti.
Praha ukáže, která ze stran má pravdu. Aliance si tu bude muset vybrat jednu ze dvou cest. Po té první, jednodušší, dospěje k proměně v regionální systém, který bude bránit vojenským střetům mezi svými členy a bude odstrašovat přímé sousedy NATO od útoku.
Pokud aliance zvolí druhou cestu, stane se sdružením s celosvětovou působností, které reaguje na všechny druhy ohrožení pro Evropu a Ameriku - od válek po teroristické útoky.
Tímto směrem by se chtělo vydat vedení aliance. Podle něj je "potřebné mít bezpečnostní společenství, jež zasahuje až do střední Asie a za břehy Středomoří".
Na té první cestě se bude aliance potýkat s tvrdou konkurencí dalších evropských seskupení, zejména EU. Trumfy aliance budou slabší, a tak před ní vyvstane hrozba ztráty významu i riziko úplného zániku.
Druhá cesta má také svá rizika: může alianci vyčerpat. Ve světě je dost míst, která by přivítala cizí zásah a která se o něj budou ucházet. Každý zásah však vyžaduje zdroje : peníze, vojáky, politickou vůli. Tyto zdroje jsou velmi omezené.
Evropa a Amerika musí najít střední cestu mezi hrozbou "zakrnění" a možným přepětím sil. V Praze prvním terčem bude vojenské zakrnění, které hrozí především Evropanům tváří v tvář rostoucí síle USA.
Tento stav může mít dopad na celou alianci. Před tím varoval její vrchní velitel pro Evropu Joseph Ralston, když řekl, že "zvětšující se rozdíly ve vojenských schopnostech ohrožují soudržnost NATO".
Aby NATO čelilo rozevírání vojenské propasti, chce v Praze rozhodnout o vytvoření elitní dvacetitisícové síly, kterou bude možné nasadit v kterékoli části světa - proti teroristům i proti jiným nebezpečím.
Aby tito vojáci k něčemu byli, chce aliance v Praze přimět Evropany ke kupování moderní techniky, bez níž nemohou žádné elitní síly vůbec existovat. Evropští členové slíbí, že obstarají nová obří letadla pro přepravu vojsk i zbraní, přesnou munici, přístroje pro elektronické rušení a další nákladná zařízení.
NATO se však musí vyrovnat se skutečností, že Evropa nechce vydávat na zbraně stále více a více jako USA. Dá jí šanci. Podpoří specializaci: budování omezených, ale špičkových vojenských sil a schopností.
NATO se pokusí i o první demonstraci své (omezené) síly: summit by měl podpořit převedení mezinárodní mise v Afghánistánu pod hlavičku NATO. Spolu s chystaným odsouzením terorismu a s diskusí okolo Iráku tak aliance předvede, že její působnost sahá všude tam, kde se rýsuje nebezpečí pro její členy.
Jisté je, že summit změní střední Evropu. S dnešním rozhodnutím o přijetí Slovenska, Rumunska, Bulharska, Slovinska, Estonska, Lotyšska, Litvy v roce 2004 se zóna nejistoty a nestability vzdálí od českých hranic dále na východ.
V Praze i po ní bude aliance pokračovat ve spojování bývalých nepřátel pomocí rozvíjení a rozšiřování různých rad, dialogů a iniciativ (s Ruskem, Ukrajinou, Balkánem, Středomořím).
Měla by také naznačit, jak to vidí s přijímáním dalších nových členů. O vstup totiž jeví zájem další a další: Chorvatsko, Makedonie, Albánie, Ukrajina, Gruzie.
Praha dá užitečný signál alianci i světu. O tom, co z jejích usnesení se stane skutečností, však rozhodnou až další měsíce a léta.
Jak říká Robertson, "skutečné výzvy" přijdou po Praze - v době, kdy bude nutné plnit a hlavně financovat pražské závazky.
