Mnozí předpokládají, že by se za trojnásobným premiérem a šéfem HZDS Vladimírem Mečiarem mohly možná nadobro zavřít brány luxusní vily Elektra a že se Mečiar začne, jak před volbami sliboval, věnovat své vnučce Kristýnce.
Nyní už je téměř jasné, že HZDS skončí v opozici, která, jak ukázal propad volebních výsledků, mu nesvědčí. Nelze ani vyloučit rozpad strany, jejíž členové přiznávají únavu a zklamání. Hnutí za demokratické Slovensko může pomoci jen nový vítr do plachet. Ten by mohl znamenat jedině výměnu Mečiara nebo případný odchod většiny poslanců z parlamentního klubu.
Pak by bylo jedno, jaké si dají jméno nebo zda budou fungovat jako nezávislí.
Nesmíme však zapomínat ani na dalšího jestřába, kterému už nyní přezdívají "malý Mečiar".
Se slušným ziskem se dostal do parlamentu a půjde tvrdě za svým. Tomu už nasvědčovala předvolební kampaň, kterou Robert Fico, šéf strany Směr, vystavěl na populistické rétorice, obviňování a útocích. Mladý a ambiciózní právník se stane velmi silnou opozicí, která vládě jen tak něco nedaruje.
K něčemu podobnému už došlo před čtyřmi lety, kdy Fico v barvách postkomunistů, kteří nyní zůstali za branami parlamentu, neobsadil vytoužené křeslo ministra spravedlnosti. Strana na to tehdy tvrdě doplatila. Nejenom její hašteřivost, ale také odchod jednoho z nejoblíbenějších politiků, Roberta Fica, a vznik jeho strany Směr se staly důležitým hřebíčkem do její rakve.
Ani vítězové však nemají vyhráno. Vítězství je spojuje, jejich zájmy je rozdělují. I když v sobotní televizní relaci vypadali spíše jako tokající hrdličky na námluvách, zůstává mezi nimi mnoho otevřených otázek a nevyjasněných témat.
Ale to je otázka zítřka a dalších dnů. Podstatné je teď to, že Slovensko si zvolilo cestu na Západ, že se ukázalo jako dospělá země, protože volilo rozumně a nerozumné pustilo k vodě.
