Jak v nadsázce říkají Lucemburčané, v Evropě jsou jen dvě "velké" země – Velká Británie a Velkovévodství Lucemburské. Ostatně právě ony jsou dobrým příkladem toho, že země je v Evropské unii jen tak velká, jak velkou se sama udělá – to platí i o Česku a Slovensku.
Zatímco je někdejší koloniální velmoc, "nad kterou slunce nezapadá", stále ještě obrácená spíše ke druhému břehu Atlantiku než na evropský kontinent, malé Lucembursko čile obsadilo v Evropské unii mnohá vlivná místa a díky členství v EU ovládá páky, na něž by jako izolovaný evropský ministát sevřený německým a francouzským živlem nikdy nedosáhlo.
Češi a Slováci, kteří si neustále kladou otázky po "údělu malých národů" a jejich postavení vůči těm velkým, by se měli inspirovat právě mnohem spíše Lucemburčany (nebo Finy či Holanďany) než Brity, k nimž čeští politici zprava (Tatcherová, Cameron) i zleva (Blair) nostalgicky či pragmaticky vzhlížejí, aniž by většinou chápali unikátní britský politický kontext.
Pohled, který se musel a chtěl obejít bez Prahy
Skupina slovenských analytiků vydala před několika týdny mimořádnou publikaci rozebírající slovenskou zahraniční a evropskou politiku s ohledem právě na zájmy a hodnoty země. Její název Bruselenie valašiek by měl – snad trochu krkolomně – naznačovat, že Slovensko dnes svými valaškami "rúbe" už vyšší, bruselskou ligu.
Zatímco devadesátá léta byla ve znamení autoritativního mečiarismu, následovalo období, kdy se Slovensku podařilo dohnat a v něčem i předehnat ostatní postkomunistické země. Jak píší autoři v úvodu knihy, po roce 2004 je "integrační autopilot" vypnutý a Slovenská zahraniční politika si musí najít nový směr v rámci Evropské unie.
O knizeBruselenie valašiek. Naša zahraničná politika po novom. Tomáš Valášek, Milan Nič, Balázs Jarábik, Jozef Bátora, Karel Hirman a Jana Kobzová. Kalligram, Bratislava 2010, 192 stran, cena 9,99 euro. |
Maďarsko, Rusko, Srbsko - země s vlivem
Na rozdíl od České republiky je Slovensko tlačeno do velmi konkrétní zahraniční politiky (přesdunajské přestřelky s Maďarskem, zimní přerušení dodávek plynu z Ukrajiny), zatímco na obecné abstraktní politické orientace není v Bratislavě čas ani nálada. Naše politická reprezentace nedávno postavená před otázku stavby amerického radaru se přela o povaze českého závazku vůči Spojeným státům, o spíše proevropskou nebo proamerickou orientaci v bezpečnostní oblasti apod. Zatímco když si maďarští politici vyřizovali přes Komárno své vnitropolitické problémy a komplexy, budil se u bratislavských politiků spíše historický resentiment, s nímž jim transatlantická či bruselská orientace příliš nepomohou.
Autoři publikace se však pokoušejí debatu o směřování slovenské zahraniční politiky nastartovat a sami formulují doporučení, jakou strategii by měla slovenská vláda prosazovat, aby současně dokázala najít vyrovnaný vztah se sousedy i své místo v Evropské unii a ve světě. Ve vztahu k USA doporučují podporu udržení "pax americana", který střední Evropě zajistil dvacet let porevoluční prosperity a bezpečnosti. Měl by však fungovat i v situaci méně aktivní politiky USA vůči zbytku světa a Evropě zvláště. "EU je pre Slovensko najlepším dostupným nástrojom, ako zabránit riziku, že Rusko zneužije klesajúci vplyv USA na vytvorenie sféry vplyvu vo východnej Európe," píší výstižně slovenští autoři.
Jak v knize ukazují krátké historické exkurze do prehistorie slovenské zahraniční politiky (Štúr, Štefanovič, Masaryk), je vztah k Rusku klíčovou štěpící linií mezi slovenskou inteligencí a dnes i mezi diplomaty. Autoři se jednoznačně řadí k prozápadní části slovenských elit, která je vůči Rusku ostražitá (stejným směrem jde i nová slovenská vláda, pro níž někteří z autorů pracují jako poradci). "Nemôžeme sa dlhšie stavať do polohy mostu medzi Západom a Východom, sme pevnou súčasťou Západu," píší například. Přesto však by slovenská zahraniční politika měla zůstat aktivní v postsovětském prostoru i na Balkáně – nikoli z nějakých altruistických důvodů, ale proto, že rozšiřování prostoru stability a prosperity do sousedních zemí je v jeho vlastním zájmu.
Vedle Maďarska je dalším bolavým místem současné slovenské zahraniční politiky otázka nezávislosti Kosova, kterou dosud Slovensko (spolu se Španělskem, Řeckem, Kyprem a Rumunskem) neuznalo. Do této otázky se promítá nejen tradičně blízký vztah k Srbsku a již zmíněné panslavistické smýšlení části elit, nýbrž především obavy z precedentu pro snahy o revizi hranic na jihu Slovenska. Jak upozorňuje komentátor Milan Nič, někdejší poradce civilního správce Bosny Miroslava Lajčáka, paralela Srbska s Maďarskem kulhá: "Srbsko je po prehratých vojnách v podobnej situácii jako posttrianonské Maďarsko po r. 1920: takmer všade okolo seba má na druhej strane hranice srbské menšiny. Vyvarujme sa toho, aby v určitej zotrvačnosti a sentimentalite zastávali záujmy niekoho iného (Srbska), a nie svoje vlastné."
Něco takového by se hodilo i Černínskému paláci
Historické události, které se v posledních stoletích země dotýkaly, obvykle nevznikly na Slovensku a Slováci se museli vždy daným okolnostem přizpůsobit. Tato obdivuhodná adaptabilita však podle Niče může vést dvěma směry: buď k alibismu a pštrosí politice, nebo k tomu, že jsme schopni si v jakýchkoli podmínkách najít prostor pro vlastní rozvoj. Oba tyto rysy v dnešní slovenské zahraniční politice nacházíme, například jednání země v rámci Evropské unie (dohnání integračního náskoku okolních zemí, přijetí eura) je příkladem spíše druhého přístupu.
Vzhledem k tomu, že hlavní autoři publikace dnes působí na vlivných postech v rámci nové slovenské administrativy, lze knihu Bruselenie valašiek chápat také jako jistého průvodce po postficovské zahraniční politice Slovenska. Nejde o suchou ročenku nebo analytický text, jaké známe i z českého prostředí z produkce AMO či Ústavu mezinárodních vztahů, ale o vyargumentovaný zahraničněpolitický program s jednoznačným názorem na to, jaké hodnoty a jaké zájmy by mělo Slovensko ve světě hájit v příštích nejméně deseti letech. Škoda, že nic podobného (zatím) v Čechách nevzniklo – jistě by si to v Černínském paláci rádi přečetli.