Nestalo se. Od té doby se na Slovensku něco málo změnilo. Změnila se však i Severoatlantická aliance. A nechce opakovat chybu s přijetím první vlny, kdy především Češi a Maďaři do aliance bez vlastního většího úsilí jen jakoby mimoděk vpluli. Především pak pražští politici už při první zkoušce ohněm v době kosovské krize selhali. Žádný z nových členů pak neplní své závazky vůči NATO.
Aliance něco podobného nechce opakovat, a proto zcela oprávněně zvýšila laťku. Navíc, přestože by Češi, Poláci a Maďaři rádi Bratislavu v alianci co nejdříve viděli, je třeba říci, že Slovensko je pro NATO mnohem rizikovějším kandidátem než pobaltské státy nebo Slovinsko.
Odhodíme-li brýle přirozených sympatií, pak je třeba říci, že prostě nelze připustit, aby se členským státem aliance stala země, jejímž premiérem nebo prezidentem bude Vladimír Mečiar.
Ale nejde jen o Mečiara, jde o celou klientelistickou a polomafiánskou podstatu slovenské politiky, pro jejíž očištění udělala prozápadní Dzurindova vládní garnitura jen velmi málo. Totéž platí o reformě armády, v níž je znát až s nedávným příchodem nového ministra obrany Jozefa Stanka nějaký pohyb kupředu.
Chce-li Dzurindova vláda dovést Slovensko do NATO, musí změnit především sebe samu. Nadřadit zájem vstupu do aliance všemu ostatnímu. Neudělá-li to, Bratislava v alianci být nemusí.
Čechům to může být líto, ale dělat s tím nebudou moci vůbec nic.
