Přechod od spálené země ke kvetoucí zahradě měl vypadat takto: společnost vzdělání, spoluúčasti a solidarity, boj proti ekonomické kriminalitě, oživení ekonomického růstu, adaptace na normy EU, co nejvíce společnosti svobody, dobré vztahy se zahraničními sousedy.
A k tomu vytoužená důchodová reforma, snížení nezaměstnanosti, investice do školství (prý rozpočtová priorita) a kultury. A také do základního výzkumu. S privatizací se mělo postupovat opatrně a kritériem neměla být rychlost ani zisk. Běžný občan, který všechny sliby považuje předem za humbuk, by snadno přehlédl, co vláda naslibovala a nakonec i splnila.
Vznikly kraje, máme ombudsmana a Nejvyšší správní soud, ČSSD toužila po zavedení referenda. S Evropou to Zemanovi ministři mysleli vážně. Pokud jde o privatizaci, sociální demokraté sice své sliby nesplnili, ale spíše k prospěchu věci.
Privatizovalo se vášnivě a kritériem byly právě ony proklínané hodnoty jako peníze a rychlost.
Menšinová vláda kráčející na křehkém ledě opoziční smlouvy sice dostala možnost se historicky znemožnit, ale rafinovaně ji nevyužila. Mnoho chvály však není na místě. O společnosti vzdělání nemůže být ani řeči, mizerně placení učitelé odcházejí, podíl vysokoškoláků v populaci je nízký.
Kultura si nemůže moc vyskakovat, nezaměstnanost stoupla, hospodářský růst táhne do značné míry světová ekonomika. České dráhy zůstávají upírem země, rozpočet je v hlubokém minusu. Satirik by se mohl vyřádit na pasáži programového prohlášení o dobrých vztazích se sousedy.
Pokud jsou jimi míněni Německo a Rakousko, dopadlo to spíše bledě. Akce Čisté ruce zaznamenala první úspěch uvalením vazby na sociálnědemokratického ministra Svobodu. Srbovy rejdy na ministerstvu zahraničí jsou tragikomickým dovětkem. Takže: mohlo být i hůř. Po tak velkých slovech však mělo přijít více.
