Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Slavná spisovatelka Elfriede Jelineková: Dodnes mě těší, že populista Haider mnou opovrhoval

Exkluzivně   12:33aktualizováno  22. února 12:02
Když Rakušanka Elfriede Jelineková, zřejmě nejkontroverznější spisovatelka na světě, dostala v roce 2004 Nobelovu cenu, ozývaly se hlasy, že ji znehodnotila. „To je pokořující,“ komentuje to v interview, které poskytla MF DNES.

Elfriede Jelineková 7. října 2004 | foto: ČTK/AP/Rudi Blaha

Elfriede Jelineková nikdy nepsala milé něžné příběhy. Její dílo pohání vztek, zuřivost, negace. Demaskuje iluze, romantiku, sny, sžíravě pojednává mužské ego, kult krásy a těla, pohodlné životy. Nečte se lehce, přesto se její knihy hojně vydávají, hry hrají, její názory budí emoce. I v Česku. Národní divadlo v Praze chystá letos uvést autorčinu ranou hru Co se stalo, když Nora opustila manžela, nakladatelství Mladá fronta v březnu vydá román Vyvrhelové o partičce puberťáků, kteří se baví přepadáním lidí.

Přijet do Prahy se však autorka zdráhá, na veřejnosti se totiž takřka nevyskytuje: "Mou nemocí je nevyléčitelná úzkost z lidí, s tím se nedá nic dělat. Nemůžu cestovat, nemůžu měnit své stanoviště (jen mezi Vídní a Mnichovem). Je to k mé vlastní škodě, nemohla jsem osobně převzít ani Cenu Franze Kafky, a tu bych si určitě převzala, kdybych mohla," uvedla pro MF DNES. Rozhovor tedy vznikal korespondenčně a snaží se zachovat specifický styl jejího vyjadřování (včetně dlouhých závorek).

Elfriede Jelineková 7. července 1986

Elfriede Jelineková 7. července 1986

Vztah muže a ženy je ve vašich knihách často líčen jako zboží či jako násilí. Dokážete vůbec věřit v lásku, v její očistnou sílu?
Naprosto věřím v sílu lásky, nic jiného nám také nezbývá. Na druhou stranu ji nedovedu, přinejmenším v našem kapitalistickém systému, oddělit od zákonů trhu. Ponížení ženy a její práce z ní dělá bytost, která se musí dělat atraktivní pro bytost jinou, která vládne a má právo výběru - tedy pro muže, aby od něho byla "zvolena".

V románu Milovnice z roku 1975 píšete o tom, že muž osud má a žena ho dostává. Jste o tom přesvědčena i dnes, na prahu jedenadvacátého století?
Samozřejmě se to pomalu mění, jak říkám: příliš pomalu. Ale rozhodující není nutně to, že jsou ženy v hospodářství zanedbávány, že za stejnou práci dostávají méně peněz a mají méně šancí vystoupat do vedoucích pozic a tak dále. Rozhodující je patriarchální systém, který ženu stále znovu redukuje na soukromou sféru a tím ji definuje (sociální systém by se zhroutil bez neoceněných a v rodině stále neplacených ošetřovatelských výkonů ženy), systém, který ze ženy dělá Bytí-pro-jiné. Na veřejnosti se počítá v první řadě mládí a krása, nikoliv výkon, jedno, v jaké oblasti. Žena musí být mladá a krásná. Patriarchát určuje výběrová kritéria a pohrdá dílem ženy, manifestují se bez něho v biologičnu, především v zevnějšku, tedy v přírodě. Zkrátka: muž je definován svými činy, žena svým bytím.

Redakční poznámka

Text tohoto rozhovoru není zcela totožný s tím, který vyšel v MF DNES 20. února 2010. Jednak je o několik otázek rozšířený, jednak je překlad na nejednom místě doslovnější, aby co nejvěrněji uchoval autorčino vyjadřování.

Nejste k mužům někdy příliš nespravedlivá? Existuje přece mnoho vztahů, kde žena utiskuje, terorizuje muže...
Samozřejmě se také tohle mění. Myslím, že nejsem k mužům nespravedlivá, neboť i oni podléhají tlaku. Když nenaplní (naplnit nemohou) svou společensky definovanou "mužskou" roli, jsou stejně mimo jako nějaká ošklivá či stará žena. Proti moci, kterou mají muži navenek, působí vnitřní moc ženy v domácí oblasti. Slýchám například, že v muslimských zemích trpí muži často strachem, že je jejich žena otráví, to žena má moc reprodukční sféry. Navenek nesmí mít žádnou.

Často píšete o roli ženy umělkyně: že stojí ve stínu muže a nemohou rozvinout svůj talent. Váš život je ovšem dokonalým popřením tohoto předpokladu, jste uznávanou spisovatelkou, vaše hry se hrají, knížky se vydávají, dostala jste Nobelovu cenu...
Samozřejmě jsem se mezitím stala uznávanou (ale také velmi diskutovanou a často také dokonce opovrhovanou) umělkyní, o tom žádná. Pohrdání mým dílem některými kritiky se s cenou ostatně nezmenšilo, spíš naopak, často se říkalo, že jsem cenu znehodnotila tím, že jsem ji dostala. To je samozřejmě pokořující. Člověk se octne v popředí, o které třeba ani nestojí (a za nějž nemůže), to jsem obtížně snášela.

Elfriede Jelineková 6. března 1980

Elfriede Jelineková 6. března 1980

V jednom z rozhovorů jste tvrdila, že zatímco muže Nobelova cena činí pro ženy atraktivnějším, když ji dostane žena, dělá ji to jen monstróznější. Potvrdila se tahle teorie v praxi?
Potvrdil ji celý můj život. Jen už nejsem s to působit na muže. To jsem dokázala jen ve svém mládí, ale tam je to také normální. A mladí muži chtějí samozřejmě být pro ženy atraktivní.

Ohlas

"Když jsem se dověděl, že Jelineková dostala Nobelovu cenu, byl jsem dojat k slzám. Je to jedno z nejlepších rozhodnutí stockholmského výboru. Každý, kdo si myslí, že byla vyznamenána proto, že je žena, se mýlí. Jelineková je Kassandrou soudobé literatury a německy mluvícího divadla."

Proslulý režisér Claus Peymann

Nobelovu cenu jste přijala s rozpaky, s obavami, ba zoufalstvím. Bylo to skutečně tak zlé?
Jo, bylo to hodně zlé, přestože radost z takového uznání ( a s tím spojeného finančního zajištění stáří, které je pro mě hodně důležité, protože nedostávám žádný důchod. A nikdy nevíte, zda zůstanete zdraví) je velká. Ale zoufalství spočívá v tom, a to jsem taky zdůraznila, že jste vydána na odstřel, i když jste před tím byla snad také známou a v určitých kruzích veřejnou osobou. Ale když získáte podobné ocenění, jste jako papírový kapesník, volně k odběru. Každý se do vás může vysmrkat. U mně to bylo hodně drsné. Ostatní zůstali naštěstí podobných ponížení ušetřeni.

Vadilo vám, že se stanete veřejnou osobou. Ale nebyla jste jí už dávno před tím?
To se vůbec nedá srovnávat. Mlátí vás za něco, za co nemůžete. Tu cenu si neudělujete sami, nemůžete se o ni ucházet.

V 60. letech jste napsala, že umění nemůže nic změnit. Přesto se vaše knížky dají číst právě jako výkřik, který něco změnit chce. Zůstáváte stále stejně skeptická k síle umění?
Zůstávám stejně skeptická, co se týká možnosti něco změnit. Ale navzdory tomu se musím stále znovu vrhat do bitvy, v níž sice spolubojují mnozí jiní (například feministky nebo politicky angažovaní lidé, kteří chtějí něco změnit), ale kterou nemůžu ovlivnit. Přesto - a to je možná chorobná svéhlavost nebo vím já co - pokračujete prostě dál.

Do roku 1991 jste byla členkou Komunistické strany Rakouska (KPÖ). Souvisela vaše rozlučka s koncem komunistického východního bloku?
To bylo dlouho před koncem "ostbloku". Tehdy si ten rozpad člověk vůbec neuměl představit. Sama jsem vstoupila do strany teprve roku 1974, a ten vstup neznamenal, že by člověk schvaloval to, co se děje v reálném socialismu (Což také člověk samozřejmě nedělal. Myslím, doufám, že bych v reálném socialismu patřila mezi bojovníky proti režimu.), ale chtěla jsem v zemi jako je Rakousko, kde je společnost extrémně reakční a vpodstatě spolu soupeří skoro jen pravicové strany, vytvořit trochu levicové protiváhy. Když vydrží komunistické poslance Japonsko, tak je snad vydrží i Rakousko, myslela jsem si. Ale v tom jsem se spletla. Byla chyba vůbec vstupovat. Ale to se pozná vždycky teprve zpětně. Když se na lodi všichni posadí na jednu stranu, utíkáte prostě na tu druhou, abyste ji vyvážili, aby se nepřevrhla.

K Rakousku jste velmi kritická, ve hře Burgtheater z roku 1982 pranýřujete rakouskou neschopnost vyrovnat se s nacistickou minulostí. Jsou na tom dnešní Rakušané lépe?
Konají se běžná povinná cvičení v souvislosti s národními svátky a tak podobně. Ale to jsou jen nacvičené rituály, nic víc. Nic se nezměnilo. Rakousko se roku 2000 stalo první zemí, která přijala do vlády extrémní pravici, a pro mě to byl civilizační zlom, který už se nikdy nezacelí. Náš třetí prezident Národní rady (Martin Graf - pozn. red.) patří k této extrémní pravici, a to docela otevřeně, bez zábran. Při volbách vyhrává pravidelně FPÖ (Svobodná strana Rakouska - pozn.red) , získává snad až třetinu voličských hlasů. Bývalému spolkovému kancléři Schüsselovi se připisovalo, že pravici zbavil kouzla (tím že ji z její heroické opoziční role přivedl do vlády), ale to nikdy nenastalo. Naopak. Udělal ji vyhovující. To je v mých očích Schüsselova ustavičná vina.

Prezident USA George Bush, rakouský kancléř Wolfgang Schüssel a předseda EK José Barroso

Prezident USA George Bush, rakouský kancléř Wolfgang Schüssel a předseda EK José Barroso

Wolfgang Schüssel

Wolfgang Schüssel

Jak jste vlastně přijala předčasnou smrt Jörga Haidera, který proti vám tak štval? Založil na nenávisti k vám i svou billboardovou kampaň...
Jörg Haider zemřel tak, jak se dalo čekat, ale nikdo v Korutanech ho tak neviděl. Jako nesvědomitého, egomanského hazardéra. Extrémní pravice je však v Rakousku tak mocná, že za ním čekají už další, hloupější jako H. C. Strache (Heinz-Christian Strache je člen FPÖ - pozn.red.). Tihle lidé nejsou tak charismatiští jako Haider, ale nenávist proti neznámým, proti "cizincům" (Ausländer) je tak silná, že lidé by volili každého, který jim navykládá populistické lži. Haider byl ještě inteligentní. Jeho následovníci už ne. Nicméně před svou smrtí ještě řekl v televizi, že mnou opovrhuje. To mě dodnes těší. Neboť tak jasně mluví politici málokdy. Jen mě přitom mrzí, že se nemusel vymáchat v tom, co zřídil a zanechal v bankovním sektoru: absolutní krach, v zásadě bankrot Korutan, tomu lidé zdá se nerozumí. Za svou neschopnost už nemusí ručit.

Rakousko se loučí s kontroverzním politikem Haiderem. (18. října 2008)

Rakousko se loučí s kontroverzním politikem Haiderem. (18. října 2008)

Rakousko se loučí s kontroverzním politikem Haiderem. (18. října 2008)

Rakousko se loučí s kontroverzním politikem Haiderem. (18. října 2008)

Dá se u vás vůbec mluvit v souvislosti s Rakouskem o domovu?
Samozřejmě je Rakousko mým domovem. Překrásná země. Ale milovat ji nemůžu.

Váš otec byl českého původu. Vydala jste se někdy po jeho stopách?
Můj otec se narodil už ve Vídni. Ale jeho rodiče byli přistěhovalci, skoro jako všichni moje prarodiče. Jelinekovi jsou stará a hodně rozšířená židovská větev v Česku. Můj pradědeček Isidor pochází zřejmě z města zvaného Ungarisch Hradisch. Nevím, jak se to řekne česky (Uherské Hradiště - pozn. redakce). Jelikož však kvůli své psychické nemoci nemohu cestovat, nemohu se tam podívat. Když jsem ještě cestovat dokázala, navštívila jsem Prahu. Nejkrásnější město na světě. Ze světa jsem toho však moc neviděla a zřejmě taky asi neuvidím.

Z filmu Pianistka Michaela Hanekeho Pianistka (2001) podle prózy E. Jelinekové - Zralá třicátnice a brilantní profesorka klavíru Erika Kohut (Isabelle Huppert) se spouští s talentovaným studentem Walterem (Benoît Magimel)

Z filmu Pianistka Michaela Hanekeho Pianistka (2001) podle prózy E. Jelinekové - Zralá třicátnice a brilantní profesorka klavíru Erika Kohut (Isabelle Huppert) se spouští s talentovaným studentem Walterem (Benoît Magimel)

Vaše matka, jejíž autoritativní výchova silně poznamenala vaše dospívání, zemřela před devíti lety. Žila jste s ní prakticky až do její smrti. Jaké to je, žít bez ní?
Je to nádherné, z toho osvobození, moci žít bez své matky, se těším každý den.

Matka z vás chtěla mít pianistku. Hrajete ještě občas na klavír?
Ne, už ne. Ještě před několika lety jsem doprovázela jednu zpěvačku. Hudební doprovod mi vždycky dělal větší radost než hrát sólo.

Tvrdíte, že v dětství bylo psaní vaší záchranou. Co vás k němu pohání dnes?
Docela jednoduše: protože něco říkat MUSÍM, jinak prasknu. Kdyby tu nebyla ta nutnost, nepsala bych. Je to tlak. Říkám vždycky: je to jako zvracení, když se se přejíte nebo sníte či vypijete něco špatného. Téměř bezděčný akt. Zachraňuje mé duševní zdraví (které stejně za moc nestojí).

Snažíte se čím dál více oprostit od tradičních vypravěčských struktur, vaše hry jsou často dlouhé monology. Jak důležitý je pro vás čtenář  či divák?
Na čtenáře nebo diváka myslím až naposled, to přiznávám. V tom nevyhnutelném aktu na něj nemůžu brát ohledy. Ty dlouhé monology (Režisér, který hru dovrší, je mým spoluautorem. Myslím, že to na divadle nejde jinak. Existují tisíce možností, jak zinscenovat jednu a tutéž hru.) očividně potřebuju, abych jazyk převracela sem a tam a zkoumala jeho použitelnost pro určitý obsah. Snad jako nějaký jazykový patalog, který jazyk rozpitvá až na nejprimitivnější slovní hru, až na kost. Slovní vtipy (v němčině tzv. Kalauer) miluju obzvlášť, protože v nich jazyk musí vypovědět pravdu proti své vůli.

Z inscenace hry E. Jelinekové Sportštyk, která před časem byla na repertoáru pražského Divadla Komedie: Jiří Černý (v popředí na křesle), Gabriela Míčová, Lucie Trmíková, Ivana Uhlířová, Martin Finger, Roman Zach, Stanislav Majer

Z inscenace hry E. Jelinekové Sportštyk, která před časem byla na repertoáru pražského Divadla Komedie: Jiří Černý (v popředí na křesle), Gabriela Míčová, Lucie Trmíková, Ivana Uhlířová, Martin Finger, Roman Zach, Stanislav Majer

Veřejnosti se vyhýbáte, a přitom máte jedny z nejlepších internetových stránek mezi spisovateli. Váš poslední román Zášť (Neid) dokonce vznikl celý na internetu, jen tam je k přečtení. Proč?
Souvisí to s mou psychickou strukturou. Bylo to pro mne obrovské osvobození, takříkajíc soukromé, psát si pro sebe, podobně jako deník. I když moje webová stránka je přístupná každému, kdo se o ni zajímá, obsahuje zároveň cosi privátního, ba intimního. Psala jsem o osobních věcech, o kterých bych v knize nikdy nepsala. Nikdy bych si za to nevzala peníze. Bylo to pro mne totální osvobození. Nicméně k tomu mě přivedla teprve Nobelova cena (v tomto smyslu to byl skutečně dar, přímo milost), že mě finančně osvobodila. Teď mohu své texty darovat. Mohu z koláče ujídat a zároveň ho uchovat. To je pěkné.

V mnohých dílech zdůrazňujete, jak náš život definují média, především televize. Považuje v tomhle světě vůbec něco za pravé, skutečné?
Považuju za nemožné vytvářet v tomto uzavřeném systému individuální zkušenosti. Druhá příroda překryla tu první, a tou druhou míním média, která vstoupila s naším vnímáním do dialektické interakce, aniž jsme si toho všimli. Vyrostla jsem bez televize a teprve když mi bylo dvacet let, začala jsem ji intenzivně sledovat (mezitím jsem s tím také nadlouho přestala), ale nevěřím na původnost vnímání. To není možné.

Může se člověk té druhé "přírodě" nějak bránit?
Ne, člověk se tomu bránit nemůže. Ostatně u mladých lidí se už dlouho projevuje tendence proti tomu obrazovému světu, prostřednictvím twitterů, blogů... pracují na zpísemnění skutečnosti, která je ovšem svým způsobem stejně špatná jako televize, neboť vzniká nová - a velmi zajímavá! - zkratkovitá řeč, které je písmem, ale jeho jinou formou.

Proč máte vlastně televizi? Neměla byste být důsledná a tyhle falešné obrazy ve svém okolí trochu omezit?
Ale to nejsou žádné falešné obrazy! Jen si musíte uvědomit, že skutečnost vzniká teprve v interferenci mezi koletivním vnímáním médií a skutečností, která je pro každého jiná.

Z inscenace hry E. Jelinekové Sportštyk, která před časem byla na repertoáru pražského Divadla Komedie: Lucie Trmíková, Martin Finger, Ivana Uhlířová, Martin Pechlát

Z inscenace hry E. Jelinekové Sportštyk, která před časem byla na repertoáru pražského Divadla Komedie: Lucie Trmíková, Martin Finger, Ivana Uhlířová, Martin Pechlát

Z inscenace hry E. Jelinekové Sportštyk, která před časem byla na repertoáru pražského Divadla Komedie: Stanislav Majer

Z inscenace hry E. Jelinekové Sportštyk, která před časem byla na repertoáru pražského Divadla Komedie: Stanislav Majer

Máte ráda hororové filmy. Proč?
Předpokládám, že ze stejného důvodu, jako je miluje mládež. Hrůza se blíží, ale pak přece jen pokaždé zůstane bez následklů. V katarzi vzniká očista z toho strachu a děsu. V zásadě to jsou stejné mechanismy jako v řecké tragédii.

Ve vaší slavné hře Sportštyk říká postava Ženy: "Už toho mám pomalu dost být pořád za tu zlou, ačkoliv vidím každý den tolik zla." Je možné, že vás zlo jako motor vašeho díla omrzí?
V tomto okamžiku se to tak nezdá. Nepřipadám si jako zlý člověk nebo někdo, koho fascinuje jenom zlo. Ale jelikož tu zlo vládne (přestože se vyskutuje samozřejmě také svatost, naštěstí, ale pozitivno nebylo nikdy mým tématem, dokážu psát jen proti něčemu. Dobrý člověk je nejhorší nadávka politických pravičáků a prosadil se obecně jako urážka, je tedy teď dobro zlem), náměty mi nedojdou.

Elfriede Jelineková

Narodila se 20. října 1946 v rakouském Štýrsku, vyrůstala ve Vídni. Její matka Olga pro ni plánovala kariéru zázračného dítěte, Jelineková se učila hře na housle, klavír, violu, později varhany, zobcovou flétnu.

V polovině 50. let se u Jelinekové otce Friedricha, který byl česko-židovského původu, začala projevovat psychická nemoc, roku 1969 zemřel na psychiatrické klinice. Otcův stav těžce doléhal i na E. J., roku 1967 strávila rok v naprosté izolaci, nevyšla z domu. V témže roce jí vyšla první knížka básní.

Roku 1969 se angažovala ve studentském hnutí, v 70. letech psala prózy a rozhlasové hry, v nichž analyzuje mužské a ženské role, maloměštáckou touhu po úspěchu a vliv televize na představy o šťasném životě. Roku 1974 vstoupila do Komunistické strany Rakouska (KPÖ), kde zůstala do roku 1991, a vdala se za počítačové odborníka Gottfrieda Hüngsberga; společně ale prakticky nežili. Jelineková pendluje mezi mezi Vídní a Mnichovem.

Mezi její nejúspěšnější díla patří zejména romány Milovnice (1975), Vyvrhelové (1980) a především výborně zfilmovaná Pianistka (1983), ale také hra o sportu, nacismu a násilí Sportštyk (1998), kterou uvedl vídeňský Burgtheater v šestihodinové inscenaci (a ve značně zkrácené podobě pražské Divadlo Komedie). Velké kontroverze vzbudila hra Burgtheater (1985) o rakouském potlačování minulosti stejně jako dvě (anti)pornografie, bestsellerový román Chtíč (1989) a hra Motorest (1994), po níž se autorka stáhla z veřejnosti a zakázala v Rakousku inscenovat svá díla (dočasně).

Na české scéně se letos od Jelinekové připravuje hra Co se stalo, když Nora opustila manžela (1977) a Bambiland (2003), v němž se zabývá válkou v Iráku. Roku 2004 získala jako první rakouská spisovatelka Nobelovu cenu za literaturu, je také nositelkou pražské Ceny Franze Kafky. Ani jednu z nich nepřevzala osobně.


 



Šafářová v Rozstřelu: Trenéři se mi dřív smáli. Teď je první na světě





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Demonstrace na podporu ruské dívčí kapely Pussy Riot v Madridu (17. srpna 2012)
ZÁPISNÍK: Pussyriotismu zdar. Babiš nebo Zemanovci?

Dávka angažované poezie. Nápad na byznys s politickým deštěm. Hledání odpovědi na otázku: Kdo je horší? To jsou témata zápisníku "Minulý týden", který vychází...  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Mnoho podobných jich je na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.