Diskuse v parlamentě na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny mne přesvědčily, že daleko horší než Sládek samotný je jeho nehynoucí duch, který vsákl do stylu jednání některých poslanců, předsedu Poslanecké sněmovny nevyjímaje.
Jak jinak lze totiž vysvětlit vystoupení poslanců jedné strany na mimořádné schůzi, kteří předvedli klasicky Sládkovský rituál diskusních příspěvků? Připravené texty, jejichž čtení bylo přerušováno vždy, když dotyčnému padl zrak jinam než na připravený projev na papíře, napadání lidí bez skrupulí a leckdy bez souvislosti se základním projednávaným problémem. To vše jsme mohli vidět znovu v hrůzném připomenutí dob, o kterých jsem si myslel, že již minuly.
A nejen v Poslanecké sněmovně se zjevil Sládkův přízrak. I v dalších dnech a dalších pořadech jsme viděli styl padlého republikána. Odbíhání od tématu, které se nelíbí, a jeho záměna za téma předem vybrané, napadání moderátorů, napadání kohokoliv, kdo nesdílí neomylný názor největšího z předsedů, se neslo z úst členů pouze jedné strany.
Nemylme se, v politice také platí, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Ovládnutí médií bylo je a vždy bude ústřední myšlenkou politiků, zvláště těch, kteří s plnými ústy o demokracii kráčejí po nebezpečné stezce ke kultu osobnosti a možná i k nové totalitě. Prostředky k tomu mohou být různé a je na nás občanech, abychom rozpoznali přicházející nebezpečí, skryté v plamenných řečech našich politiků.
Proto bych chtěl nakonec poděkovat panu Sládkovi i jemu podobným. Dali nám totiž rozpoznat další syndrom nemoci politiků, totiž sžíravé touze po moci a ovládání méněcenné masy, zvané občané.
Vraťme ducha do záhrobí, tam totiž patří.
