Čelil už příliš mnoha střetům s dějinami, než aby dokázal věřit v něco, co není vlastní jedinci. Právě tyto zkušenosti nechává Milan Kundera diskrétně zahlédnout ve své letošní knize esejů Une rencontre (Setkání).
o knizeMilan Kundera: Gallimard, Paříž 2009, 208 stran, cena 17,90 eura.
|
Proč ten název? O jaké setkání či setkávání běží? Kundera zve k sobě tvůrce, kteří mu jsou nejbližší, aby mohl psát o tom, co ho nejniterněji zajímá. Z malířů v knize defiluje například Francis Bacon, dále spisovatelé Hrabal a Škvorecký, Juan Goytisolo, Céline, Philip Roth, Carlos Fuentes, García Márquez a Malaparte, hudební skladatelé Stravinskij, Xenakis nebo Janáček – na něj se autor odkazuje ve všech svých svazcích esejů. V těchto setkáních se Kundera zabývá tématy, jako je identita a exil, faleš a zrada, paměť a zapomnění, živí a mrtví, a to vždy z hlediska člověka, jedince, neboť jedině ten má pro Kunderu hodnotu – nepatrný člověk stojící před Dějinami a jejich mocí, před omezujícími kolektivními identitami, před náboženstvími a ideologiemi v nejširším slova smyslu.
Exil jako pozvání na svobodu
Po odchodu do Paříže se Kundera v esejích (bývají i součástí jeho románů) věnuje tématu cizince, tedy bytosti působící jako jakýsi příchozí odkudsi zdaleka. V Setkání zmiňuje českou básnířku Věru Linhartovou, jež píše o exilu jako o osvobozující zkušenosti. Táže se, zda francouzsky píšící Linhartová je ještě česká autorka. Není, odpovídá. Stala se z ní francouzská spisovatelka? Také ne. Linhartová – a s ní i Kundera – tuto identitu překračuje. Stejně jako Chopin, Nabokov, Beckett, Stravinskij nebo Gombrowicz. Každý z nich prožíval exil svým vlastním a nenapodobitelným způsobem a pro spisovatele, kterého už nic k ničemu nepoutá, představuje výběr jazyka pro vlastní tvorbu nezvratný důkaz svobody. Již dříve Kundera věnoval tématu cizince kapitoly v Nesnesitelné lehkosti bytí a v Knize smíchu a zapomnění, a kromě toho celý román Ignorance.
Když vystěhovalci přijímají za svou zemi tu, která je adoptuje, kdo je potom cizinec? Je jím Oscar Milosz, litevský básník píšící francouzsky, jehož verše sice fascinují Kunderu, ovšem André Gide, ten obránce nepošpiněné identity, ho vylučoval ze své antologie francouzské poezie se slovy, že Miloszova poezie "není francouzská". Podle Kundery Milosz představuje "nedotknutelnou samotu cizince".
Samota zapomenutých
Francie dovolila, aby nejen Oscar Milosz, nýbrž také Anatole France, jeden z velkých klasiků, byl nejprve nucen čelit nepřízni francouzských literárních kruhů a pak upadl do zapomnění z příčin nijak nesouvisících s jeho literární hodnotou. Kundera líčí, jak krátce po svém příjezdu do Francie na jednom setkání vyslovil jméno Anatola France; hned se k němu naklonil rumunský spisovatel a filozof Cioran a pošeptal mu: "Pokud se nechcete stát terčem všeobecného posměchu, nikdy tu nevyslovujte tohle jméno nahlas!" Proč? Protože v zemi hrdé na svou revoluci je spisovatel, který ji kriticky analyzuje, hoden opovržení. Kundera poukazuje na to, jak samotného Ciorana ve Francii, v jeho adoptivní vlasti, intelektuálové zapsali na černou listinu kvůli hříchu mládí – koketování s rumunským fašismem.
Pro Kunderu zapomnění představuje zlo; ale paměť používaná jako trestný nástroj a proměněná v povinnou transparentnost může být stejně škodlivá, neboť vede ke všeobecné indiskrétnosti. Další téma ztvárněné v románu – tentokrát v jeho Nesmrtelnosti.
Zapomnění je zloPaměť používaná jako trestný nástroj a proměněná v povinnou transparentnost může být stejně škodlivá |
Na posledních stránkách autor analyzuje Malapartův román Kůže. Jeho tématem je Evropa, nejprve podrobená fašismem, později osvobozená – osvobozená a okupovaná – Spojenými státy a Sovětským svazem. Evropa, která do té chvíle považovala svou kulturu za model pro ostatní svět, se náhle začíná cítit malá před zářivou a všudypřítomnou Amerikou. Právě tato změna ve vnímání samotných Evropanů – unavený, skeptický, poražený a obviňovaný Evropan, který se nechal zaslepit bílým, ctnostným leskem amerického úsměvu – zajímá jak Malaparteho, tak Kunderu.
Po válce už se nebojuje za budoucnost, ale za minulost: když italští komunisté zastřelí mladé fašisty nebo když Američané shazují bomby s fosforem na Hamburk, boje se přemísťují na pole paměti. Kundera píše, že dnes už víme, že čím víc se Evropa vzdalovala konci války, tím víc prohlašovala za morální povinnost proměnit zločiny minulosti v něco nezapomenutelného. S postupem času soudy odsuzovaly stále starší lidi, hromady udavačů pronikaly houštinami zapomenutého a bitevní pole se přesouvala až na hřbitovy. Před několika měsíci, nedlouho před svými osmdesátinami, se sám Kundera stal v Praze obětí podobné popravčí čety.
Jestliže Kundera věnuje začátek knihy živým, jejich omezené originalitě i jejich žalostné fyzické podobnosti portrétům Francise Bacona, závěr Setkání je věnován zemřelým. Ve srovnání s živými mají mrtví absolutní početní převahu: "Jsou si jisti svou převahou a vysmívají se nám, posmívají se tomu malému ostrovu času, na kterém žijeme, i nepatrné době trvání nové Evropy, kterou nám ukazují v celé její bezvýznamnosti a prchavosti."
Po setkání se Setkáním musím konstatovat, že Kundera patří k nejlepším esejistům současnosti a že jsem právě přečetla jeho nejkrásnější, nejjasnozřivější a přitom i nejosobnější knihu esejů.
