Takový zážitek si z jedné pražské základní školy přinesla dcera právníka Stanislava Novotného. „Učitel občanské výchovy se dětí nejdřív zeptal, na které straně konfliktu jsou. Na podporu Ameriky se přihlásily jen tři. Ty to pak od něj pěkně schytaly,“ zlobí se Novotný.
Jeho dcera za svůj proamerický postoj dostává co proto i v jiných předmětech. „Učitelka matematiky například prohlásila, že by Bushe zabila. Dcera jí řekla, že se tak nemá vyjadřovat, a vysloužila si napomenutí,“ dodává Novotný.
Zkušenosti některých dalších rodičů jsou obdobné. V základní škole v Praze 1 například učitel dětem vysvětloval, že Saddám Husajn je legitimní hlavou státu. Děti, které proti tomu hlasitě protestovaly, si ze školy odnesly poznámku.
Kantoři jsou v obtížné pozici: tomu, co se v Iráku děje, mnohdy nerozumějí ani oni sami, jak to tedy mají vysvětlovat dětem? Rada ministerstva školství - aby učitelé s dětmi o válce mluvili, jen pokud se samy zeptají - jim příliš nepomohla.
„Já jsem se na válku zeptal a učitelka opáčila, že to není naše věc, a víc se se mnou nebavila,“ tvrdí třináctiletý Daniel z Prahy 6. I učitelé z gymnázia v pražské Josefské ulici zvolili pro tyto dny roli „polomrtvého brouka“. „Řekli nám, že válka je. Pak každý z nás v hodině češtiny napsal, co si o ní myslí. Paní učitelka naše názory přečetla a tím to skončilo,“ řekl student kvarty Petr Kašpárek.
V základní škole v Harrachově se učitelé o tom, jak dětem válku vysvětlovat, poradili dopředu. „Je to problém, děti se na to stále ptají. Dohodli jsme se, že ke konfliktu nebudeme zaujímat žádné stanovisko, a žákům pouze podáváme informace, které známe z médií,“ vysvětluje tamní ředitel Vladimír Peřina. Pokud jeho podřízení přece jen chtějí dětem sdělit vlastní názor na celou záležitost, musí zdůraznit, že je to jenom jejich mínění.
Hlavně je třeba mlčet
Instrukce, aby sami od sebe o válce nemluvili, dostali učitelé v liberecké základní škole v ulici 5. května. „Reagují pouze v případě, že si děti debatu o válce samy vyžádají. Osobně jsem o tom hovořila s našimi deváťáky,“ tvrdí ředitelka Hana Zábojníková.
Dětem prý zdůraznila, že válku provází propaganda. „Řekla jsem jim, že informace, které z bojiště přicházejí, bývají protichůdné podle toho, která ze znepřátelených stran s nimi přijde. Do debaty se také zapojila jedna dívka, jejíž bratranec je voják a nyní slouží v Kuvajtu. Vyprávěla nám o jeho telefonátech domů,“ vzpomíná ředitelka Zábojníková.
Podobný přístup zvolili na základní škole v Jilemnici. Kantoři tam o konfliktu promluvili s žáky druhého stupně. „Na prvním stupni jsme o tom téměř nemluvili. Dětem jsme jen podali informace přiměřené jejich věku,“ uvedla ředitelka školy Věra Zajícová.
Úplné mlčení pro změnu vládne na střední zdravotnické škole v Ostravě. „Dost jsem se tomu divila, ale o válce v Iráku tu nepadlo ani slovo,“ pozastavuje se jedna z tamních studentek.
Mlčení nahrává radikálům
Skutečnost, že se školy tématu co nejvíc vyhýbají právě kvůli tomu, že na válku v Iráku nemají jednotný názor ani dospělí, nahrává krajním názorům. Tím víc totiž vyniknou ti kantoři, kteří chtějí dětem vnutit svůj názor.
„Naše učitelka občanské výchovy je hodně levicová. Pořád zdůrazňuje, že kantoři teď mají nízké platy. Jednou nám vykládala, že za komunismu se měla líp. Teď je samozřejmě proti Bushovi, nic jiného jsem od ní nečekal,“ řekl sedmnáctiletý Jakub z gymnázia v Táboře.
Zcela veřejně a originálně demonstruje svůj protiamerický postoj učitel dějepisu z jedné z chrudimských základních škol Libor Škrlík. S několika dalšími nadšenci společně protestuje na chrudimském náměstí. Jeho akce se jmenuje Vteřiny ticha.
“Celý rok dětem vykládám, jak je válka šílená, snažím se jim nahnat hrůzu a pak přijde tohle,“ vysvětluje, proč denně postává na náměstí.
„Vím, že je to k ničemu. Když jsme ale chodili mávat na Prvního máje a mlčeli, myslím si, že teď už bychom zticha být neměli,“ hájí svůj postoj. Na náměstí bude k vidění ještě dnes.
