Školu rozděluje nedůvěra, strach a zeď

P r i š t i n a (zah, AP) - Děti s křikem pobíhaly po školním dvoře, zatímco pyšní rodiče fotografovali na památku své malé prvňáčky a starší děti pročítaly seznamy vylepené na dveřích. Téměř jako všude jinde na světě, když začíná škola. Toto je však Kosovo, a radostné hemžení po skončení letních prázdnin se proto v zemi, kde pokračuje krvavý konflikt, přece jen v něčem lišilo. Do prištinské školy vedou dvoje dveře a objekt je rozdělen na dvě části betonovou hradbou. Jedna srbská, druhá albánská. Jako zmenšené zrcadlo dnešního Kosova. Dva světy existující těsně vedle sebe v jedné budově - nepřátelské, nedůvěřivé, nepříjemně blízké, avšak zřídka se překrývající. "Nikdy tu nebylo bezpečno, ale letos je to mnohem horší kvůli válce. Bojíme se o děti prakticky pořád," říká ředitel albánské části školy Sedat Ramadani. Učitelka angličtiny srbské části Tanja Popovičová hovoří podobně. "Tlupy albánských dětí házejí kameny na náš vchod. Nebo útočí na naše děti. Proto mnoho rodičů své děti denně doprovází až do školy.

." V jedné polovině školy se žáci učí o Dusunovi, středověkém králi, jenž rozšířil hranice Srbska dál než kterýkoli jiný vládce dříve či později. Slyší o hrozbě, která dnešnímu Kosovu hrozí od Albánců tvořících devadesát procent kosovské populace a požadujících nezávislost. Ale především slyší, že Kosovo bylo, je a zůstane srbské. Ve druhém táboře se děti učí o tom, že prvními obyvateli Kosova byli předchůdci Albánců. Učí se o Skanderbegovi, který vybojoval Albáncům na krátké období v patnáctém století nezávislost, po níž pak přišly další stovky let otroctví pod nadvládou Turků, Srbů a ostatních.
Dokonce i název školy závisí na tom, kdo odkud je. Pro Srby je to škola Miloše Crnjanského, pro Albánce Dardania. Také význam zdi rozdělující školu je vysvětlován rozdílně. Učitelka Popovičová tvrdila, že srbské úřady ji postavily před pěti lety proto, aby ochránily srbské děti před útoky albánských studentů. Albánský ředitel Ramadani uvedl, že srbská strana vystavěla ve škole zeď pokradmu v létě 1993, když byl objekt uzavřen. Nebylo to prý nutné. "Jaká byla moje první reakce? Zlost, smutek, frustrace." Mimo školu se pak zeď stává stavem mysli. "Vždy jsme byli nějakým způsobem odděleni. Měli jsme určité kontakty, ale měli jsme své vlastní životy," řekla učitelka Popovičová. Albánský ředitel Ramadani se ironicky zasmál, když byl dotázán na kontakty se srbskou stranou: "Vztahy? Neexistují. Když srbský učitel potká dva albánské kolegy, pozdraví je. Když se však počet otočí, je ticho. Asi proto, že každý Srb se bojí, co by si myslel jeho kolega." Zdi vyrůstají všude okolo. V nedaleké škole Ismaila Qemaliho školník Srbi Betaši pozoruje dělníka, který na sebe vrší tvárnice ze srbské strany. Rozdělení panuje ve škole už léta, ale nikdy prý nezašlo tak daleko. "Pamatuji se, jak se tady všichni společně radovali, když padla berlínská zeď. A pak postaví něco podobného," řekl smutně.