Teď musí začít stavět obranné valy domácí a také waldorfské školy. Ne každý odborník či laik musí být nadšeným příznivcem "jiného" způsobu vzdělávání.
Ale každý by mohl uznat, že ne všem lidem vyhovuje tradiční proud vzdělávání a školství - a respektovat to.
Obdiv proto patří všem rodičům, kteří pečlivě hledají svým dětem studia šitá na míru. Mohli by sprásknout ruce, říci si "budou problémy" a vzdát se. Pevné nervy však patří k jejich neodmyslitelné výbavě.
Ministerstvo se stále pokouší "jiným školám" navléci ohlávku, snad aby neutekly z ohrady veřejného školství moc daleko. Domácí škola, až dosud "experiment", by se měla změnit v málo přístupnou pevnost: vstup jen po schválení krajským úřadem a ze "závažných důvodů". Zřejmě úředník, který rodiče uvidí poprvé v životě, má víc rozumu a odpovědnosti než oni sami.
Waldorfská škola zase bude smět dál poskytovat alternativní výuku, ale pouze bude-li stejná jako již schválené (rozuměj newaldorfské) programy. Stát si "ty druhé" netroufne zakázat, tak je alespoň omezí. Alternativní školy mají samozřejmě své výhody i nevýhody.
Stejně jako je má běžná škola. Mají i dobré výsledky - jako je mají i ostatní školy. Žít mohou vedle sebe. Svět není unifikovaný, proč by tedy právě vzdělávání mělo mít jednotnou uniformu.
A je důležitější chodit do "správné" školy, anebo umět? Kontrolu nad výsledky vzdělání státu nikdo nebere. Stát nechť na oplátku nebere rodičům právo volby. Nebo že by politické proklamace o podpoře rodin měly na mysli jen dávky a přídavky?