Debaty o tom, proč mají ženy vstoupit do politiky, už mnohým zavání. Přestože je vyšší zastoupení žen naprosto legitimní požadavek už dávno, organizace podporující rovné šance mají stále co řešit.
Zatím totiž český politický rybník působí dojmem, jakoby v něm kapři chtěli zmutovat v hermafrodity, kteří si pro přežití vystačí s vlastním pohlavím.
Překladatelka a spoluzakladatelka nezávislého ženského politického webu Hlídací fena Miluš Kotišová loni společně s organizací Fórum 50 % rozjela netradiční projekt.
ČTĚTE TAKÉ:Věří, že více žen v politice dokáže společnost proměnit a demokratizovat. Absolventek kurzu je zatím kolem čtyřiceti, mezi prvními i Kateřina Jacques. Ideálem je pro lektorku aspoň pět tisíc absolventek.
Mezi feministkami existuje proud, který si libuje v obviňování mužů. Nepodřezávají si větev tím, že ze sebe dělají oběti mužské diskriminace?
Je to možné, ale ženy opravdu oběti systému jsou. Podívejte se na to z jiné strany: když je tedy někdo oběť, tak do něj i kopnu, nebo ho začnu brát vážně? Existuje určité procento žen, které se díky štěstí, temperamentu a rodinnému zázemí s problémy nesetkalo. Jsou průbojné a souhrou okolností se prosadí i mezi muži. To ale není důvod znevažovat někoho, kdo má jinou zkušenost.
Jak by politiku změnil příchod nováčků?
Nejde jen o ženy, mohou to být třeba i Romové. Přijdou lidé nezapletení do korupčních technik a stereotypního elitářského uvažování, změní se zavedený řád. Je potřeba rozšířit definici chytrosti o schopnost spolupracovat, aby nešlo jen o to ukázat druhým, jak se pletou. Respektovat názor druhého je pořád naší velkou slabinou.
Co konkrétně mohou přinést ženy?
Do politiky přinesou vlastní zkušenost s mateřstvím, tím se promění i priorita projednávaných témat. A společnost se chtě nechtě přizpůsobí realitě a nabídne ženám jiné podmínky, třeba hlídání pro děti, částečné úvazky, muži se naučí chodit na otcovskou dovolenou.
Proč podle vás ženy v politice chybějí? V parlamentu jich je mezi 200 poslanci všehovšudy 31.
Některé si nevěří nebo jsou naučené nepřemýšlet o svých ambicích, jejich horizont je omezený mateřstvím, maximálně kariérou. Jakmile ale vybočí a zvolí si život bez dítěte, setkají se s nálepkou sobecké ženské. Muže se neptáte, jestli svým vstupem do politiky zanedbá děti. Automaticky se předpokládá, že za ním stojí žena, která se o ně postará. Takový přístup se projevil i v našem výzkumu před čtyřmi lety. Při otázce na možnou prezidentku si většina žen nedokázala vybavit přijatelnou kandidátku. Přitom takové osobnosti existují, jen se zatím ženy nenaučily vnímat takovým způsobem i sebe.
Mnohé poslankyně se od svých kolegů ale svým vystupováním příliš neliší...
Je fakt, že mnohé ženy se politiky vyloženě štítí. Ty, které v ní působí, se často musí obrnit a přizpůsobit nastavené laťce. Nedá se říct, že jednání v parlamentu je vyloženě mužské, ale je tvrdé a neurvalé. Vezměte si Topolánkovo vulgární gesto v parlamentu. Místo, aby se jasně řeklo, že se překročila hranice, poslanci se chlapácky podrží a situaci zlehčují. Kdyby totéž udělala politička, tolerance skončí, ostatní by ji nejspíš považovali za lehkou ženu. To, že takovou politiku zatím máme, ale ještě nevypovídá o tom, co je reálné a možné.
Máte zkušenost s životem v Kostarice. Jak se liší tamní realita od naší?
Přestože jde o rozvojovou zemi, občanská společnost je tam velmi rozvinutá. Zatímco u nás se prostor debaty odehrává jen v parlamentu a veřejnost to čtyři roky jen pasivně sleduje, v Kostarice mají zákonodárnou iniciativu i běžní občané včetně dětí. Nemusí nic pracně vypisovat, stačí napsat jméno, telefon a text návrhu, a parlament se tím musí v určité lhůtě zabývat. Nestane se, že je parlament zavalený návrhy, naopak dostává informace z vnějšku a ví, co lidi trápí. Poradní orgány vlády jsou také až 50členné s širokým zastoupením profesí mimo parlament a ministerstva, od manažerů po lidi z nevládních organizací. Za úvahu stojí i povinnost dát si mezi funkčními obdobími pauzu. Lidé jednají, aniž by je strašila šance dalšího zvolení, v mezidobí mají čas na sebereflexi.
Mohou se Češi inspirovat?
Je škoda, že taková praxe tady moc nefunguje. V otázce rovných příležitostí se podíváme do USA, možná do Francie, ale už ne do Afriky nebo Kostariky, kde to ale může fungovat lépe. V Kostarice se lidé umějí rozhlédnout. Pokud třeba chtějí zvýšit počet středoškoláků, udělají si průzkum, v němž si položí otázky: která země to vyřešila nejrychleji, nejlevněji a která má to vzdělání nejkvalitnější.
REPORTÁŽ Z KURZU PRO POLITIČKY ZDE
