Neomalenost a zřejmá nevhodnost vměšování vysoce postaveného policisty do sporu občana s místním mocenským orgánem jeho postavení nijak neohrozily. Veřejný zájem o něj vzrostl zvláště v době, kdy Národní bezpečnostní úřad protahoval jeho bezpečnostní prověrku a ministr Gross ho přesto udržoval ve funkci, cynicky se vysmívaje zákonu opakovaným udílením individuální výjimky
z jeho platnosti po dobu plných dvaceti měsíců. Tato záležitost, sama o sobě zavánějící skandálem, vyvrcholila nyní tím, že Česká televize jako první uveřejnila výpověď členky správní rady Národního bezpečnostního úřadu, zpochybňující korektnost Jakubíkovy prověrky. Na to navazující zveřejněné zprávy ve "Faktech"o dalších zpochybňovaných prověrkách tvoří temné pozadí, na němž skandálnost odhalení průběhu Jakubíkova případu jasně vyniká. Jinak mohou být považovány za projev dětských nemocí zcela nové, nezaběhnuté instituce, pracující na základě rovněž nového, ne zcela zdařilého zákona. "Jakubíkova aféra" je naproti tomu ilustruje systémové prvky jednání ministra vnitra. Vlastním cílem této čerstvé aféry není útok na osobní čest a profesionální kvality JUDr. Václava Jakubíka. Ostatně sotva by se našla v jeho minulosti taková pochybení, která by vyvolávala nevoli, kdyby zastával jiný než stigmatizovaný úřad . Příběh jeho prověrky je vítanou záminkou k rozehrání předvolebních škodolibostí zamířených proti sociálním demokratům. Ti si ovšem tuto nepříjemnost přímo vyprosili na osudu porušováním jimi samými vytvářených pravidel v tak citlivé oblasti, jakou je výkon státní správy na úseku činnosti tajných služeb a policie. Je to pořádný skandál, jehož závažnost nezmenší ani jeho zlehčování premiérem. Na jeho vzniku se podílely jasnovidecké sklony ministra Grosse, jeho neúcta k právu a lehkomyslné spoléhání na neotřesitelnost jeho nepochopitelné oblíbenosti u účastníků průzkumů veřejného mínění. Pan ministr nedávno pobouřil novináře a opozici tím, že věděl předem, jak rozhodne nezávislý soud o případu kapitána Hučína. Zpochybnil tím nezávislost soudu. Stejně tak po celých dvacet měsíců jasnovidně předvídal, že JUDr.Václav Jakubík bude nakonec Národním bezpečnostním úřadem prověřen pro styk s utajovanými skutečnostmi. Proto ho udržoval ve funkci opakovaným udílením výjimky ze zákona a veřejně mu projevil podporu. Jasnovidecké produkce ministra, kladný výsledek Jakubíkovy prověrky, vyhlášený "za pět minut dvanáct" a vystoupení Jitky Šmídové společně tvoří informací, která snižuje věrohodnost tvrzení o nezávislosti rozhodování Národního bezpečnostního úřadu na hodnotu blízkou nule. V každé zemi s vyspělou demokratickou politickou kulturou by podobné odhalení při nejmenším vyvolalo parlamentní vyšetřování a nejspíš by stálo hlavu ministra i ředitele NBÚ bez ohledu na blížící se volby. Pouze u nás, v atmosféře pokojného zahnívání a všeobecné lhostejnosti k veřejnému dění aféra nejspíš opět vyšumí v malou mediální bouři ve sklenici vody. Při tom důvody k veřejnému pohoršení a padání hlav zde skutečně jsou, protože byly zneuctěny zásady demokratické veřejné správy. Platí-li pevně daná pravidla, pak jsou závazná pro všechny bez rozdílu. Dochází-li k jejich častému porušování výjimkami, jsou pro to jen dvě možná vysvětlení. Buď jsou pravidla špatná a moudří lidé udržují chod systému jejich obcházením, nebo jsou správná, ale držitelé moci se cítí povýšeni nad ně i nad většinou národa a prostě jich nedbají. Obojí je nepřijatelné. Špatná pravidla mají být zrušena, vykonavatelé moci, nedbající ducha právního řádu, mají být nemilosrdně odstraněni. Pravidla, jež byla porušena v tomto případě, jsou známá. Osoby, které se zapletly s tajnými službami komunistického režimu, jsou vyloučeny z určitých činností. Část z nich (s výjimkou těch nejzasloužilejších a mimo některých prominentů současného režimu) byla přibita na pranýř zveřejněním Cibulkových seznamů a je s nimi zacházeno jako s malomocnými: každý, kdo se jich dotkne, spolupracuje s nimi, či udržuje přátelské styky, je rovněž považován za nakaženého. Vedle skutečných darebáků jsou postiženi i kvalitní lidé. Důvěryhodnost JUDr. Václava Jakubíka je zpochybňována mimo jiné proto, že podnikal společně s jedním z oněch malomocných. Tím se sám stal nepřijatelným. Je přitom známo, že mnoha podobně postiženým se podařilo z politického leprosária uniknout a usadit se na různých vlivných místech. Umožnily jim to výjimky a úskoky, jimiž zapřisáhlí demokraté a komunistobijci z vládnoucí oligarchie pokrytecky mírní dopady lustračního zákona, popř. zákona na ochranu utajovaných skutečností. Pokud se jejich chráněnci drží ve vlídném stínu kanceláří a příliš se nepředvádějí na veřejnosti, jejich pánům to prochází. Není ostatně jisté, že pohoršení novinářů nad takovým jednáním skutečně odráží zneklidnění veřejného mínění. V poslední době je módní odmítat princip kolektivní viny. Dalo by se tedy očekávat, že také při posuzování upotřebitelnosti obyvatel leprosária se postupně přejde od paušálního odsouzení celé masy k spravedlivému individuálnímu hodnocení jednotlivců. Současný vývoj však ukazuje, že v některých oblastech veřejného života tak tomu ještě dlouho nebude. Omezující opatření proti oporám starého režimu nejsou totiž primárně trestem na základě kolektivní viny, stejně jako jím nebyl poválečný odsud Němců. V obou případech jde o trest až druhotně, vnímaný takto postiženými kvůli dopadům do jejich života. Prvotním smyslem opatření je předcházení zlému. Němci byli odsunuti, aby se nemohla opakovat situace, kdy chování většiny obyvatelstva pohraničních oblastí znemožnilo obranu státu proti nepříteli. Malomocní jsou vyloučeni z citlivých pozic ve státní správě, protože jsou kvůli své minulosti vydíratelní, zatížení možnými osobními vztahy k lidem stejného druhu doma i v zahraničí a dá se u nich předpokládat deformace myšlení vyvolaná dlouholetým vymýváním jejich mozků režimním ideologickým působením. Systém, který má chránit zemi před bezpečnostními riziky, musí být přísně neosobní a jeho pravidla musí platit i v tom případě, kdy jsou vůči konkrétnímu jedinci nespravedlivá. Sociální demokraty nic nenutí, aby systém narušovali, protože každý je nahraditelný a naopak kvalitní člověk může najít odpovídající uplatnění i mimo zapovězenou oblast. V tomto smyslu je skandál jasnovidného ministra, jeho chráněnce a Národního bezpečnostního úřadu hloupě zbytečný. Je-li aspoň částečně věrohodné to, co zveřejnila Česká televize, pak je zřejmé, že jak ministr vnitra, tak vedení Národního bezpečnostního úřadu ve vzájemné shodě a také každý zvlášť svévolně nakládali s pravidly, chránicími společnost před některými bezpečnostními riziky. Takové jednání vládců nad represivním aparátem je nebezpečné a ohrožuje demokracii. Politická strana, která si neuvědomuje neúnosnost jejich postupu a propůjčuje jim moc, ohrožuje demokratičnost a stabilitu právních poměrů v zemi. Voliči, kteří jí dají hlas, hrají nebezpečnou ruletu, v které riskují nedotknutelnost svých občanských práv.
z jeho platnosti po dobu plných dvaceti měsíců. Tato záležitost, sama o sobě zavánějící skandálem, vyvrcholila nyní tím, že Česká televize jako první uveřejnila výpověď členky správní rady Národního bezpečnostního úřadu, zpochybňující korektnost Jakubíkovy prověrky. Na to navazující zveřejněné zprávy ve "Faktech"o dalších zpochybňovaných prověrkách tvoří temné pozadí, na němž skandálnost odhalení průběhu Jakubíkova případu jasně vyniká. Jinak mohou být považovány za projev dětských nemocí zcela nové, nezaběhnuté instituce, pracující na základě rovněž nového, ne zcela zdařilého zákona. "Jakubíkova aféra" je naproti tomu ilustruje systémové prvky jednání ministra vnitra. Vlastním cílem této čerstvé aféry není útok na osobní čest a profesionální kvality JUDr. Václava Jakubíka. Ostatně sotva by se našla v jeho minulosti taková pochybení, která by vyvolávala nevoli, kdyby zastával jiný než stigmatizovaný úřad . Příběh jeho prověrky je vítanou záminkou k rozehrání předvolebních škodolibostí zamířených proti sociálním demokratům. Ti si ovšem tuto nepříjemnost přímo vyprosili na osudu porušováním jimi samými vytvářených pravidel v tak citlivé oblasti, jakou je výkon státní správy na úseku činnosti tajných služeb a policie. Je to pořádný skandál, jehož závažnost nezmenší ani jeho zlehčování premiérem. Na jeho vzniku se podílely jasnovidecké sklony ministra Grosse, jeho neúcta k právu a lehkomyslné spoléhání na neotřesitelnost jeho nepochopitelné oblíbenosti u účastníků průzkumů veřejného mínění. Pan ministr nedávno pobouřil novináře a opozici tím, že věděl předem, jak rozhodne nezávislý soud o případu kapitána Hučína. Zpochybnil tím nezávislost soudu. Stejně tak po celých dvacet měsíců jasnovidně předvídal, že JUDr.Václav Jakubík bude nakonec Národním bezpečnostním úřadem prověřen pro styk s utajovanými skutečnostmi. Proto ho udržoval ve funkci opakovaným udílením výjimky ze zákona a veřejně mu projevil podporu. Jasnovidecké produkce ministra, kladný výsledek Jakubíkovy prověrky, vyhlášený "za pět minut dvanáct" a vystoupení Jitky Šmídové společně tvoří informací, která snižuje věrohodnost tvrzení o nezávislosti rozhodování Národního bezpečnostního úřadu na hodnotu blízkou nule. V každé zemi s vyspělou demokratickou politickou kulturou by podobné odhalení při nejmenším vyvolalo parlamentní vyšetřování a nejspíš by stálo hlavu ministra i ředitele NBÚ bez ohledu na blížící se volby. Pouze u nás, v atmosféře pokojného zahnívání a všeobecné lhostejnosti k veřejnému dění aféra nejspíš opět vyšumí v malou mediální bouři ve sklenici vody. Při tom důvody k veřejnému pohoršení a padání hlav zde skutečně jsou, protože byly zneuctěny zásady demokratické veřejné správy. Platí-li pevně daná pravidla, pak jsou závazná pro všechny bez rozdílu. Dochází-li k jejich častému porušování výjimkami, jsou pro to jen dvě možná vysvětlení. Buď jsou pravidla špatná a moudří lidé udržují chod systému jejich obcházením, nebo jsou správná, ale držitelé moci se cítí povýšeni nad ně i nad většinou národa a prostě jich nedbají. Obojí je nepřijatelné. Špatná pravidla mají být zrušena, vykonavatelé moci, nedbající ducha právního řádu, mají být nemilosrdně odstraněni. Pravidla, jež byla porušena v tomto případě, jsou známá. Osoby, které se zapletly s tajnými službami komunistického režimu, jsou vyloučeny z určitých činností. Část z nich (s výjimkou těch nejzasloužilejších a mimo některých prominentů současného režimu) byla přibita na pranýř zveřejněním Cibulkových seznamů a je s nimi zacházeno jako s malomocnými: každý, kdo se jich dotkne, spolupracuje s nimi, či udržuje přátelské styky, je rovněž považován za nakaženého. Vedle skutečných darebáků jsou postiženi i kvalitní lidé. Důvěryhodnost JUDr. Václava Jakubíka je zpochybňována mimo jiné proto, že podnikal společně s jedním z oněch malomocných. Tím se sám stal nepřijatelným. Je přitom známo, že mnoha podobně postiženým se podařilo z politického leprosária uniknout a usadit se na různých vlivných místech. Umožnily jim to výjimky a úskoky, jimiž zapřisáhlí demokraté a komunistobijci z vládnoucí oligarchie pokrytecky mírní dopady lustračního zákona, popř. zákona na ochranu utajovaných skutečností. Pokud se jejich chráněnci drží ve vlídném stínu kanceláří a příliš se nepředvádějí na veřejnosti, jejich pánům to prochází. Není ostatně jisté, že pohoršení novinářů nad takovým jednáním skutečně odráží zneklidnění veřejného mínění. V poslední době je módní odmítat princip kolektivní viny. Dalo by se tedy očekávat, že také při posuzování upotřebitelnosti obyvatel leprosária se postupně přejde od paušálního odsouzení celé masy k spravedlivému individuálnímu hodnocení jednotlivců. Současný vývoj však ukazuje, že v některých oblastech veřejného života tak tomu ještě dlouho nebude. Omezující opatření proti oporám starého režimu nejsou totiž primárně trestem na základě kolektivní viny, stejně jako jím nebyl poválečný odsud Němců. V obou případech jde o trest až druhotně, vnímaný takto postiženými kvůli dopadům do jejich života. Prvotním smyslem opatření je předcházení zlému. Němci byli odsunuti, aby se nemohla opakovat situace, kdy chování většiny obyvatelstva pohraničních oblastí znemožnilo obranu státu proti nepříteli. Malomocní jsou vyloučeni z citlivých pozic ve státní správě, protože jsou kvůli své minulosti vydíratelní, zatížení možnými osobními vztahy k lidem stejného druhu doma i v zahraničí a dá se u nich předpokládat deformace myšlení vyvolaná dlouholetým vymýváním jejich mozků režimním ideologickým působením. Systém, který má chránit zemi před bezpečnostními riziky, musí být přísně neosobní a jeho pravidla musí platit i v tom případě, kdy jsou vůči konkrétnímu jedinci nespravedlivá. Sociální demokraty nic nenutí, aby systém narušovali, protože každý je nahraditelný a naopak kvalitní člověk může najít odpovídající uplatnění i mimo zapovězenou oblast. V tomto smyslu je skandál jasnovidného ministra, jeho chráněnce a Národního bezpečnostního úřadu hloupě zbytečný. Je-li aspoň částečně věrohodné to, co zveřejnila Česká televize, pak je zřejmé, že jak ministr vnitra, tak vedení Národního bezpečnostního úřadu ve vzájemné shodě a také každý zvlášť svévolně nakládali s pravidly, chránicími společnost před některými bezpečnostními riziky. Takové jednání vládců nad represivním aparátem je nebezpečné a ohrožuje demokracii. Politická strana, která si neuvědomuje neúnosnost jejich postupu a propůjčuje jim moc, ohrožuje demokratičnost a stabilitu právních poměrů v zemi. Voliči, kteří jí dají hlas, hrají nebezpečnou ruletu, v které riskují nedotknutelnost svých občanských práv.
