Někteří lidé jsou nespokojeni, že to jde pomalu, ale politická strana je jako superzaoceánský parník, kde ostré zatáčky vedou k převrácení lodi. Těmito slovy Vojtěch Filip před čtyřmi roky na minulém sjezdu partaje umlčel tehdy ještě ne tak hlasité kritické hlasy, že se KSČM stala líným kaprem a rezignovala na roli radikální levice. O tomto víkendu se z toho už ale tak snadno nevylže.
Možná ta informace mnohé překvapí, ale KSČM je nejsilnější opoziční stranou v českém parlamentu. A nebýt pravidelných průzkumů preferencí a vylomenin nedávno zesnulého europoslance Miloslava Ransdorfa, možná by leckoho překvapil i samotný fakt, že ta strana ještě vůbec existuje. Vzpomenete si snad na nějaký výrazný čin či výrok předsedy Filipa z poslední doby? Víte, jaký má KSČM recept na migrační krizi? A vybavíte si, jak vypadá druhý muž strany Petr Šimůnek?
Komunisti si zdánlivě nevedou nijak špatně. V posledních sněmovních volbách o třetinu posílili, v regionech byli naposledy druzí, obstojně dopadli i v komunále. Mají tři europoslance, jednoho hejtmana, jednoho primátora, sedí v řadě krajských vlád a na mnoha radnicích. Po odmlce za éry pravice se vrátili do vedení Sněmovny, obsazují místa v mediálních či všemožných dozorčích radách a také funkce ambasadorů.
V té relativní úspěšnosti se ale skrývá i hrob strany, která by historicky měla zastávat roli radikální levice. KSČM je dnes nadmíru konstruktivní opozicí a ochotně hlasuje s vládní koalicí. Je zadobře s prezidentem, má dveře otevřené do ČSSD i ANO a s trpaslíky z ODS a TOP 09 vlastně nemá žádný důvod bojovat. Občas sice platonicky pozlobí, naposledy třeba zákonem o zdanění církevních restitucí, ale ve stejné době klidně navrhuje předpis, který by spekulantům a developerům umožnil skupovat pozemky v národních parcích.
Už dávno také KSČM propadla parlamentní rutině a státní peníze si cestou poslaneckých náhrad umně přihrává do stranického rozpočtu. Její funkcionáři vesele podnikají, sám předseda rudé partaje vedle své advokátní praxe už více než deset let zahřívá židli, k níž se váže státní plat ve výši čtyřnásobku průměrné mzdy.
A k narozeninám mu přicházejí připít přední figury domácího byznysu.
Soudružský establishment
Již zmíněný Miloslav Ransdorf, po léta enfant terrible matky strany, krátce před svou smrtí charakterizoval aktuální stav slovy: „Současná KSČM je součástí establishmentu. Česká politika se zredukovala na kontrolu penězotoků z veřejných zdrojů a na využití moci pro privátní účely. A tomuto parazitnímu systému současná KSČM neklade dostatečný odpor.“
KSČM má dnes kolem 50 tisíc členů, sotva třetinu toho, co před patnácti lety. Věkový průměr přesáhl 75 let, členstvo vymírá, mladí se nehrnou. Proč také do strany, která se zapouzdřila ve stadiu jakéhosi šmeralovského oportunismu, či dokonce jakešovsko-husákovského zahnívání 80. let minulého století?
Jaký rozdíl proti zaoceánskému Berniemu Sandersovi, ostrovnímu Jeremymu Corbynovi či kontinentálním uskupením typu Syriza nebo Podemos. Ti bojují za autentické radikální sny o tom, jak hájit práva těch nejslabších, jak vybudovat pevný sociální systém, zabránit dramaticky narůstající nerovnosti, redistribuovat bohatství a demonopolizovat ekonomickou moc. Takové sny můžeme jistě považovat za pomýlené, nebo dokonce nebezpečné, ale pravda je, že oslovují davy a hlavně mladé lidi.
Vojtěch Filip vede KSČM už deset let, a zvolí-li jej soudruzi do čela znovu, už počtvrté, překoná i „nesmrtelného“ předsedu Miroslava Grebeníčka. Když se ho ptali, co nového ještě může své straně dát, odpověděl: „Svěží vítr chci přinést novými formami práce naší strany.“
Zatím nejsilnější volání po změně v KSČM za poslední dekádu signalizuje dvojice předsedových protikandidátů.
Pražský zastupitel Ivan Hrůza je vytrvalým kritikem Filipa, ale mnohem větší šance má ambiciózní vyzývatel Josef Skála. Žádný mladík, naopak dlouholetý aparátčík a hotový rudý jestřáb. Pokud uspěje, bude to sekáč, pánové, ten se nezakecá! Nakládá napravo nalevo, nešetří Ameriku, Brusel, uprchlíky ani homosexuály.
Kdo zvedne prapor
Na rozdíl od pravice, která je v pohybu, je dnes na levé straně domácího spektra relativní klid. Dokonce se ČSSD vládnutím s ANO a lidovci sune do středu a vyklízí komunistům pozice. Ti ale nabídnutou šanci zatím pohříchu nebyli schopni využít.
Teď s voláním po změně v rudém skanzenu přichází dilema. Zůstane-li komunistická strana tam, kde je a kde už nebudí žádné emoce, má ještě na dalších pár let své jisté. Pokud výrazněji uhne směrem k radikální levici, může zpomalit nebo zastavit své umírání. Ale zároveň jí hrozí, že někdo vyplní uvolněný prostor mezi ní a ČSSD. Třeba zelení v čele s Matějem Stropnickým, který je ostatně dnes svým pojetím radikální demokracie a širokého nadstranického hnutí mnohem autentičtějším a lákavějším reprezentantem radikální levice než celá KSČM.
Víkendový sjezd by měl vyřešit právě toto dilema. Dát zřetelně najevo, jakou ambici strana ještě má. A vlastně přinést i nezvratný důkaz toho, že stále existuje.
