Indie totiž umožňuje rodinným příslušníkům nastoupit na místo státního zaměstnance, který zemřel ve službě, napsal server BBC.
Jelikož systém nestanovuje žádný věkový limit, na policejních stanicích po celé zemi pracují i úplně malé děti. Jejich rodiny nemají jinou možnost - potřebují peníze.
Stejně je tomu i v případě pětiletého Saurabha. Jeho matka Išvari je na policejním platu závislá. A tak svého syna vozí z rodného Bilaspuru do 110 kilometrů vzdáleného Rajpuru.
"Nejde to jinak, musím nechat své dítě chodit do práce. Není mi to příjemné. Ve svém věku by si měl hrát a skákat," říká Išvari.
Saurabh, stejně jako většina ostatních dětí-policistů, má v popisu jen lehké úkoly. Hlavně nosí kávu a vodu dospělým. Jeden den pracuje, následující den jde do školy. A na konci měsíce dostane 2500 rupií, v přepočtu necelých 1400 korun.
Ochránci lidských práv protestují
Panam Dev, zaměstnanec železniční policie v Rajpuru říká, že dětská práce musí být nahlížena ze "sociální perspektivy". Peníze, které malí zaměstnanci vydělají, živí celou rodinu, říká. A navíc děti plní jen lehké úkoly.
Ale Subhaš Mišra ze státní Komise pro lidská práva má opačný názor. Rodiny by podle něj měly dostávat stejné peníze, jaké vydělával jejich zesnulý příbuzný, a místo posílání dětí do práce by jim měly platit vzdělání.
Subhaš Mahapatra z jiné organizace pro lidská práva jde ještě dál. Říká, že podle Ženevských konvencí jde zaměstnávání tak malých dětí u policie proti indickému i mezinárodnímu právu. Je to úplně stejné, jako když se z dětí stávají vojáci, říká.
Desetiletý Maniš chce u policie zůstat
Podobně jako Saurabh je na tom desetiletý Maniš. Pracuje také u policie, ale ve městě Korba. Každý den v šest ráno odchází spolu s dvěma mladšími bratry do školy. Odpoledne, když skončí vyučování, míří hned do práce. A večer na doučování.
Miluje fotbal, ale nemá čas hrát. Měsíčně bere 2400 rupií, tedy o něco méně než Saurabh, a jeho vrstevníci ho s respektem oslovují "policisto". Jednoho dne se Maniš podle svých slov chce stát komisařem.
