Vědci navázali na studii z roku 1973, která srovnávala rozdíl mezi chůzí po dvou a po čtyřech u primátů. Její výsledky ale byly předmětem nerozhodných debat, protože se pokusů účastnili pouze mladí jedinci.
Antropolog z arizonské univerzity David Raichlen a jeho kolegové připravili výzkum, při kterém použili pět dospělých šimpanzů. Učili je chodit na běžícím pásu opět oběma způsoby.
Dali jim masky, pomocí kterých sledovali vydechovaný vzduch a zaznamenávali hodnoty kyslíku i další měření. Klíčová místa pro pohyb, zejména klouby, označili bílou skvrnou a na videozáznamu pak analyzovali pozici těla.
"Jsou dost chytří na to, aby tlačítkem stroj zastavili, když toho měli dost. Kdyby už nechtěli na pásu chodit, jednoduše ho zastaví nebo vyskočí mimo," popsal pokus Raichlen.
Připomněl také, že šimpanzi chodí příležitostně po dvou i ve volné přírodě, příliš jim to ale nejde. Záznamy se srovnaly se stejnými testy čtyř lidí. Výsledkem bylo zjištění, že jejich chůze byla čtyřnásobně úspornější.
Hlavní překvapení nastalo ale u primátů. Zatímco u třech opičáků se ukázalo, že snaha o vzpřímenou chůzi je nakonec stála více energie, u jednoho z nich nastal opak a důležitý je fakt, že to byl ten, který v průběhu testu prodlužoval krok.
Se šimpanzem nás mnohé spojuje
Výslednou hypotézou, kterou vědci zveřejnili v odborném tisku, je tvrzení, že předchůdci lidí se vyvíjeli směrem k vzpřímené chůzi, protože byla snadnější. "Byli jsme schopni přesně ukázat, proč někteří jedinci mohli chodit po dvou šetrněji než ostatní," upřesnil Raichlen.
Už z dřívějších anatomických srovnání bylo zřejmé, že šimpanz je blízký příbuzný člověka. Bádání v oblasti molekulární biologie v předchozích letech to potvrdilo a přineslo ještě důležitější odhalení - jsme s ním spřízněni více než on sám s ostatními lidoopy (orangutan a gorila).
Znamená to, že bychom měli mít se šimpanzem společného předka. Lidská větev ovšem v průběhu vývoje zaznamenala pokročilejší vývoj, zatímco opičák jako by se zastavil (byť se jisté evoluční změny dají pozorovat i u něj).
Pokud tedy chceme hledat odpověď na otázku, jak předek vypadal, nejvíce znaků a motivů lze hledat právě u šimpanzího příbuzného. Podle nejnovějších odhadů žil společný předek v Africe zřejmě v době mezi čtyřmi až sedmi miliony let.
Chůze po dvou - zásadní změna
V evoluci člověka pak sehrálo podstatnou roli několik změn. Při pátrání po nich lze vycházet ze znaků, které nás od primátů odlišují, nebo nás s nimi naopak spojují. Zjednodušeně by se jako hlavní odlišení daly označit vzpřímená chůze (tzv. bipedie) a zvětšení mozku.
Který z jevů ale byl ten hlavní, který bytosti z minulosti "katapultoval" směrem k lidství, případně v jaké jsou souvislosti, je stále předmětem mnohdy vášnivých debat v zasvěcených kruzích. Mnohé ovšem napovídá tomu, že právě vzpřímená chůze je klíčem k pochopení vývoje lidí jako druhu.
V duchu nejnovější analýzy o ní uvažují i další odborníci, vysvětlují si ji ale tak, že člověk se musel přizpůsobit prostředí, ve kterém ubývalo porostů, a proto musel více cestovat po zemi.
Ať už je příčina jakákoliv, po desetiletích antropologických zkoumání je jisté, že bipedie přinesla klíčové změny u člověka nejen jako biologického druhu. Jedná se totiž o rozsáhlou soustavu změn, která má důsledky v oblastech od způsobu získání potravy až po společenskou organizaci.
