Účastníci kursu slaňovali z vrtulníku Mi-17 s plnou výzbrojí nejenom ve dne, ale také v noci.
Podle rotmistra Šímy lze těžko porovnávat skákání padákem a slaňování z vrtulníku. "S padákem se skáká minimálně ze tří set metrů, lano se používá asi ze třiceti," vysvětluje muž v maskáčích a s přilbou na hlavě. Pochvaluje si, že slaňovat lze s přesností na metr. Počasí však vojákům nepřálo, protože ve vyškovském výcvikovém prostoru byl velmi silný vítr.
Šíma považuje za nejtěžší naučit adepty slaňování z vrtulníku základním návykům - tedy jak a kam se postavit a jak se chovat, aby voják o něco nezachytil. Proto výcvik začíná nejprve v maketě helikoptéry na zemi, potom pokračuje na trenažéru v desetimetrové výšce a až nakonec přijde na řadu skutečný let vzduchem.
Přestože někteří vojáci říkají, že nejobtížnější na slaňování je nespálit si ruce ani rukavice, není to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Například se může přesmyknout lano a voják zůstane viset ve vzduchu. Pak buď stroj ještě klesne a vojáka vysadí na zem nebo ho kolegové vytáhnou zpátky na palubu.
"Kdyby ale nic z toho nešlo udělat, bylo to například v kritické bojové situaci a hrozila by ztráta vrtulníku i lidí, musel by ten voják dolů bez lana," tvrdí Šíma. Padat z velkých výšek se ale vojáci neučí. "Spíše používáme pomocnou šňůru a problém odstraníme ve vzduchu," vysvětluje muž, který se výšek nebojí.
 Ve výcvikovém středisku ve Vyškově vojenští instruktoři nacvičovali slaňování z vrtulníku Mi-17. (22. února 2001) |
 Ve výcvikovém středisku ve Vyškově vojenští instruktoři nacvičovali slaňování z vrtulníku Mi-17. (22. února 2001) |
 Ve výcvikovém středisku ve Vyškově vojenští instruktoři nacvičovali slaňování z vrtulníku Mi-17. (22. února 2001) |
