Statistika může být poznamenána náhodou a nebylo by nutno mačkat varovný klakson, kdyby černá čísla nepotvrzovala to, co každý vidí okolo sebe už několik měsíců.
Silniční zákon, který před rokem zaškrtil řidičům plyn, pozbyl výhrůžnosti. Ti, kdo ho před rokem zavrhovali jako příliš represivní, hlavně však nedomyšlený, měli bohužel pravdu. A ukazuje se to ještě rychleji, než i největší pesimisté čekali.
Politici si zřejmě za rok, zcela ponořeni do volebních a povolebních půtek, nedokázali uvědomit příčiny, proč se obávaný zákon stává papírovým tygrem.
Proto je zde shrňme: 1) Každý zákon musí být přiměřený společenským zvyklostem a přijatelný pro většinu lidí. Zbytečně drastický postih například oblíbeného telefonování za jízdy má opačný než zamýšlený účinek.
Jeden poměrně vysoko postavený řidič mi řekl: "Dřív jsem telefonoval za jízdy pořád – nikoho to totiž neohrožuje. Teď telefonuji taky pořád, ale ještě navíc dávám pozor, jestli není okolo policajt. A to už je trochu náročné na pozornost."
Zákon by měl být podstatně zmírněn (nejde o kosmetické úpravy), ale k tomu nemají politici odvahu.
2) Zákon musí být vynutitelný. Dopravní policie ho musí prosazovat důsledně, spravedlivě a důvěryhodně. V tomto bodě je patrně selhání státu největší. Policie sice montuje radary, ale jak ukazuje každodenní zkušenost a i rozsáhlý průzkum tohoto listu, chybí na nejnebezpečnějších úsecích silnic.
Nedokázala udělat nic se svým obrazem neschopného a zhusta zkorumpovaného sboru. Ivan Langer sice jako nový ministr vnitra srší energií, ale žádný solidní reformní návrh dosud nepředložil. Místo toho pokračují grossovské demonstrace síly, které se zesměšnily pod názvem Kryštof.
3) Ve svobodné společnosti není nejsilnějším motivem ke změně chování normálních lidí represe, nýbrž osvěta a pozitivní příklad. Kdyby byli všichni zloději v samoobsluhách stříleni, přestalo by se v nich krást.
Silniční zákon však nebyl ze strany státu provázen žádnou skutečně silnou kampaní. Občasné rozdávání nějakých citronů malými dětmi nestačí. Řekněme,
že skutečné piráty už dostala skutečná policie ze silnic do vězení. Jak dosáhneme toho, aby slušný člověk jel po dobré silnici za malého provozu nikoliv sto deset, ale devadesát? Buď ho zastřelíme, nebo ho přesvědčíme s pomocí respektovaných osobností, že jezdit devadesát není zbabělost, ale ctnost.
4) Pokud se už politici shodnou na zákoně s celospolečenskou platností, měl by být kvalitní a měli by za ním stát. Sotva však byl silniční zákon přijat, stal se předmětem hašteření. Některé paragrafy, jako drakonické tresty pro cyklistu, který spadne z kola a odře si koleno, ho navíc ztrapnily.
Zákon nelze zcela zavrhovat – alespoň poněkud naše silnice poevropštil. Umřelo na nich méně lidí, ubylo i vzteku a nenávisti v chování řidičů. Vzhledem k výše uvedeným osudovým chybám se však jeho léčivé účinky vyčerpaly dříve, než i ti nejskeptičtější ranhojiči očekávali.
Drasticky ho přepisovat nemá smysl. I kdyby byl dokonalý, bude bez důsledné, spravedlivé, neúplatné, a přitom benevolentní policie a osvětové kampaně jen vyhořelou školkou paragrafů.
Zdá se však, že vláda pravého středu, vyčerpaná prosazováním reformičky a vnitřními rozbroji, nemá k velkému silničnímu tažení ani dost vůle, ani sil.
