Boj o procedury, pro diváky přímého televizního přenosu únavný a šokující zároveň, je totiž denním chlebem poslanců a senátorů. Za určitých okolností může totiž procedura mít naprosto rozhodující vliv: prosazení jistého postupu už víceméně znamená prosazení zamýšleného výsledku. Něco je zkrátka výhodné pro jednoho, něco jiného zas pro druhého.
Každý ví, že v zámoří se hokej hraje na užším kluzišti než v Evropě, což má velký vliv i na samotný systém hry. Jede-li evropský tým hrát za oceán, ocitá se automaticky v nevýhodě, a naopak. Kdyby například pořadatelé olympiády v Naganu zvolili pro hokejový turnaj parametry kanadských kluzišť, naši "zlatí hoši" by asi nebyli zlatí. To si je třeba přiznat, než přistoupíme ke kritice pátečního dění na "kluzišti" Španělského sálu.
Střet přesvědčení tábora odpůrců Václava Klause (který se nerovná táboru příznivců Jana Švejnara), že pro jejich zájmy je lepší volba veřejná, přesvědčení ODS, že pro úspěch Václava Klause je lepší volba tajná, s nejasnými ustanoveními jednacího řádu a lstivým prvním podáním Miloslava Vlčka (hlasujeme o tajné volbě, a když jí neschválí obě komory, bude to automaticky znamenat volbu veřejnou) asi nemohl dopadnout jinak, než jak dopadl. A když pak "švejnarovci" zjistili, že ani veřejná volba nevede k cíli a Klaus má šanci vyhrát, stačili ještě neurvale zablokovat třetí kolo.
Ano, o procedury se mělo zápolit důstojněji. Na druhou stranu - procedury mají velkou sílu. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Po pátku 8. února už víme, že veřejná volba dle platného jednacího řádu Poslanecké sněmovny je patrně tím nejhorším způsobem, jak volit prezidenta. Občané stejně nevědí nic, přehled získali pouze straničtí kápové, bedlivě kontrolující poslušnost svých klubů.
