Šikanu v práci poznala pětina Češek

Šikana v práci? Žádný neznámý pojem pro třetinu Čechů a Češek. Se šikanou a diskriminací, hlavně v práci, se však mnohem častěji než muži setkávají ženy: mladé absolventky, ženy před důchodem či matky po mateřské dovolené. Kdyby se narodily jako muži, možná by bylo všechno jinak.

Každá pátá Češka uvedla při výzkumu agentury SC&C, že zažila šikanu na vlastní kůži. MF DNES přináší příběhy několika z nich.

Příběh Hany
Hana Viktorinová je řidičkou autobusu. Má smůlu, že je v podniku jediná žena. "O šikaně bych mohla psát knihu. Chodím do práce se strachem, co mi šéf provede," říká.

Na první pohled jsou to drobnosti. Jenže když jedna stíhá druhou, je to neúnosné. Během pětihodinové směny si Viktorinová například nemůže odskočit na záchod. Tak dlouho vydržet bez toalety je pro ženu v době, kdy má menstruaci, nemožné. "Byla jsem za ředitelem divize, že tuto autobusovou linku jezdit nemůžu, když mám ženské problémy. Ale neuspěla jsem."

Jako člověk s nepravidelnou pracovní dobou má ze zákona právo dostat rozpis služeb na dva týdny dopředu. Jenže to se v jejím podniku stává málokdy. Viktorinová je přitom žena - samoživitelka. A potřebuje si včas naplánovat například to, kdy jít s dětmi k lékaři.

"Když jsem rozpis chtěla, řekl, ať si nemyslím, že bude tancovat, jak já budu chtít. A nic mi nedal," popisuje. Američané mají pro takové chování šéfů speciální termín: mobbing.

Příběh Jarmily
Jarmila Andresíková musela opustit své místo vedoucí pošty ve Ždánicích na Hodonínsku. Je důkazem toho, že šikana může postihnout nejen řadové zaměstnance, ale i vedoucí.

Co se stalo? Čtyři její podřízené se rozhodly, že se jí zbaví. A začaly intrikovat. Přestaly se řídit jejími pokyny a na šéfku sepisovaly stížnosti. Andresíková se snažila tým zpacifikovat. Když to nešlo, poslala vedení návrh na snížení odměn podřízeným.

Ředitel České pošty Hodonín Jaroslav Sotolář ji však nepodržel. "Odměny jim nechal, naopak je vzal mně. Řekli mi, že musím odejít, a přeložili mě." Sotolář nechápe, co se ženě nelíbí. I na novém pracovišti je totiž šéfovou.

"Smlouva nevylučuje přeřazení," říká. Navíc se hájí, že věc řešil, protože jedna z podřízených Andresíkové dostala výpověď. "Pomlouvali mě, poškodili mé jméno a ještě jsem za to byla potrestaná. Ty, které to způsobily, tam přitom až na tu jedinou mohly zůstat. Kdybych byla mužem, šéf by mě určitě podržel," je přesvědčena Andresíková.

Příběh Markéty
Své bývalé práci říká "koncentrák". Pracovní doba v supermarketu známého německého řetězce byla v době, kdy se Markéta Vítová z Nové Paky zaučovala na místě vedoucí, od 5 do 22 hodin.

"Volno jsme měli jen v neděli a jednou za tři týdny v sobotu," popisuje poměry v supermarketech, kde pracují hlavně ženy. "Na přestávky na svačinu či oběd se zapomínalo. Jíst se dalo jen v poklusu mezi regály." Vydržela to čtyři měsíce a šla. "Je mi líto všech žen, které stejná zkušenost čeká," dodává Vítová.

Právě prodavačky a ženy s velmi nízkým platem do 12 tisíc korun jsou podle srpnového výzkumu SC&C nejčastějším terčem šikany.

Olga Sommerová: Žena je v práci pořád outsider, druhá v řadě 

Režisérka Olga Sommerová se jako dokumentaristka zabývá příběhy žen celý život. Napsala řadu knih plných příběhů ponižovaných a šikanovaných žen.

Kdo nese hůř ztrátu práce?
Ženy. Už proto, že ztratí-li zaměstnání - zvlášť dnes, kdy je žena povinna odpracovat stejný počet let jako muž, aby jí vznikl nárok na důchod - je to pro ni fatální existenční handicap. Rozvádí se každé druhé manželství a když žena přijde o práci, neuživí sebe, natož děti. Spousta mužů se po rozvodu zajímá o děti minimálně, ekonomicky často vůbec ne. Alimenty jsou často trapně nízké.

Proč se ženy nechají jinými tak často zatlačit do kouta?
Protože žena dobře ví, že nemá na vybranou. I když se cítí pokořená, raněná ve své hrdosti, musí sklonit hlavu, protože by ohrozila existenční jistoty dětí. To platí ve vztahu k muži i k práci. Žijeme v džungli staronových vztahů a muž těží z toho, že se mohl zbavit povinnosti, kterou dříve měl - uživit rodinu.

Utkvěl vám v hlavě nějaký příběh ženy, která popisovala, jak dovolila, aby s ní v práci zametali?
Znám řadu takových. Tu zkušenost má bohužel příliš mnoho žen. A když se vzepřou, letí. Muži si obecně myslí, že mohou se ženami zametat. Nejen v práci, ale i doma.
Co jiného je nádenická práce u plotny, kterou dnes a denně a od věků dělají ženy zadarmo? A v práci, když je třeba někoho vyhodit z kola ven, jde obvykle první žena.
Muži drží basu a chápou se navzájem stále jako živitelé rodiny, i když to už dávno není pravda.

Co by se mělo změnit, aby zaměstnavatelé nebrali ženy jako méněcenné pracovní síly?
Celý systém. Pořád je to žena, kdo se stará o rodinu, děti, domácnost. Přitom musí také odpracovat pětadvacet let. Jak to má stihnout, nechce-li děti "nacpat" ve třech letech do školky? Když s nimi zůstane, riskuje, že ohrozí kariéru. Prostě jí ujede vlak. Trh práce je malý na to, aby se na něm uplatnili všichni. A žena je stále vnímána jako outsider. Jako ta druhá v řadě.

Co s tím?
Až muž převezme polovinu domácích prací, bude houpat děti na kolenou, vařit kašičky, prát plínky, zkrátka všechno, co ženy dělají běžně, pak se to možná změní. Pak si muži začnou vážit domácí lopoty a pochopí, že je to nejdůležitější práce vůbec - jde o zachování vlastního druhu. Ta doba nastane, až práce v domácnosti bude také placená.