S kartami se ještě téhož dne v bance objevili neznámí muži, kteří je odevzdali. "Zda jimi předtím někde zaplatili velký nákup, nevím. Teď se modlím, aby mně na moji občanku někdo nezadlužil a nemusela jsem chodit po soudech." Kabelku si hlídala, protože o nebezpečí krádeží ví, přesto ji okradli.
Hrůznou skutečnost zjistila brzy - mezi stanicí Florenc a I. P. Pavlova. "Ve voze jsem stála hned vedle příslušníka vojenské policie a myslela si, že jsem v bezpečí," vybavuje si Koželská. "Do Prahy a hlavně do metra už snad ani nepojedu a nevstoupím. To, co se tam děje, je veliká ostuda." Zloději v metru jsou někdy velice slušně oblečení a záměrně vyvolají při nastupování tlačenici a třeba před uzavřením dveří vagonu ještě rychle vystoupí.
Kromě svých čerstvých zážitků ví od známých a přátel, že takové situace se v metru dějí denně. "Líčila jsem tu hrůzu známým, kteří ji už zažili před pěti lety, personál v metru i policisté se prý tehdy chovali úplně stejně." Nevšimla si, že by kritická místa střežily bezpečnostní kamery ani stálé policejní hlídky, ač tam gangy kapsářů řádí neustále. "Dnes to pravděpodobně nikoho nezajímá, v případě nouze se tam pomoci nedočkáte," říká rezignovaně.
O iluze přišla také při shánění policistů. "Byla jsem vyčerpaná, unavená, zdrcená a oni mě posílali z jednoho obvodního oddělení na druhé," vzpomíná Koželská. Když se dostala na to správné oddělení, tak na sepsání protokolu čekala tři hodiny. Zloději Koželskou naštěstí nepřipravili o mobilní telefon, kterým nakonec zastihla přátele a ti se o ni postarali. "Když se takhle někomu něco přihodí a nemá přátele, kteří pomohou, musí to být ještě větší hrůza." Jana Koželská vybudovala a dosud vede v České Lípě onko centrum ARCUS, které má dlouholeté zkušenosti s pomocí jak nemocným, tak jejich rodinám v celé zemi.
