Uvažovaná vládní koalice chystá program, který si příznivci pravice a levice neuměli před měsícem představit ani ve snu – v tom nejlepším, či v nejhorším. Pravicová politika je jako znovu vzkříšená. Ti, kdo před časem říkali, a sám jsem mezi nimi, že pravice v této zemi nemůže dlouhodobě vyhrávat volby, se zdají usvědčeni z omylu.
Nenechme se ovšem ošálit velkolepostí sto osmnácti snad vládních mandátů. Především Věci veřejné totiž s velkou pravděpodobností reprezentují mix voličů, možná dokonce převážně levicových – alespoň to naznačují první volebně geografické sondy. Jde o situaci obdobnou roku 2007, kdy byla Topolánkova vláda se svým pravicovým reformním programem založena na nezanedbatelném počtu levicových lidoveckých a zelených voličů. Jak vše skončilo, přetrvává v paměti. Jen ta většina je dnes shodou okolností větší.
Uvidíme, jak letošní nesamozřejmá voličská koalice ponese první nárazy sociálních nepokojů, které nemohou nepřijít – při rušení stravenek, škrtech porodného, zavádění školného. Komu prasknou nervy jako prvnímu? Co se nestihne do léta 2012, už se nestihne – pak budou krajské a senátní volby, prezidentská volba a poté pouhý rok do voleb sněmovních.
K pravděpodobnému ostrému útoku zleva, jenž bude torpédovat vládní snahy, se přidává nejistota ohledně vnitřních vztahů na pravici a způsobů komunikace. V jakém je vlastně česká pravice na prahu desátých let stavu? Stojí na začátku nové éry? V mnohém ano, v mnohém ne. Každopádně s sebou nese dědictví uplynulého století.
Lídr ODS Petr Nečas při setkání s novináři po jednání s prezidentem Václavem Klausem na Pražském hradě. (3. června 2010)
Když se pravice věru nenosila
Pravice byla v Čechách nejpozději od roku 1891 (na Moravě o nějakých deset let později) velmi slabá, a především roztříštěná. Její části rozuteklé mezi aristokratické, katolické a nacionalistické kruhy se nevzmohly na společný postup.
Krize světové války pak zatřepala celou společností, a dál už nic nebylo jako dřív. Prvorepubliková pravice působila v nepřátelském levicově liberálním prostředí. Označit se za pravici tehdy mohl jen politický sebevrah, který netoužil po výraznějším úspěchu. I agrárníci, dnes označovaní za pravicové, byli stranou fakticky středovou. I oni se podíleli na sociálně konstruktivistických experimentech, které s konzervativně společenským či liberálně ekonomickým řádem neměly moc společného. Pravicoví politici byli rozptýleni v několika stranách, které se proti sobě ostře vymezovaly. Situaci navíc komplikoval nástup fašismu, který se dočkal i své specificky české tváře – právě ta, tolik odlišná od italské či německé, učarovala některým konzervativcům. Obecně můžeme první republiku klasifikovat různě, jen ne jako pravicový projekt.
Prostor k revanši za uplynulá desetiletí dostala pravice v půlroční éře druhé republiky – ale čas byl příliš krátký na to, aby cokoli dokázala. A pak přichází na příštích padesát let konec.
Předúnorová politika se svým omezením politické soutěže na vybrané levicové a středové strany byla jen hrou na demokracii. V rolích pravice statovali někteří národní socialisté a lidovci, zvláště pak nakonec vytlačené lidovecké křídlo kolem Heleny Koželuhové-Procházkové, neteře bratří Čapků.
Po Únoru, který dnes nová komunistická poslankyně, učitelka Semelová, velebí, už byly pravicové vize uspořádání společnosti vykázány na popravčí oprátky, do vězeňských kobek či přinejlepším profízlovaných zdánlivých skrytů domovních seminářů.
Únor 1948
... a mávnutím kouzelného proutku
V tomto směru přinesla devadesátá léta dvacátého století obrovskou změnu. Zatímco předchozích sto let bylo možno z hlediska pravice označit za temné období, dále mělo být všechno jinak. Pomiňme nyní debaty, jinak jistě užitečné, zdali byly Klausovy vlády dostatečně pravicové, či ne. Již sama skutečnost, že volby mohl v českých zemích vyhrát subjekt hlásící se k ideji svobody jednotlivce a jeho přednosti před státním či národním kolektivem, byla převratná. A v kontextu zemí střední a východní Evropy šlo před dvaceti lety o naprosté unikum, aby uspěla velká konzervativně-liberální strana, která posléze dokázala třikrát vyhrát volby a stát se jedním ze dvou hlavních pólů stranického spektra.
Z těchto charakteristik se mentálně ODS zrodila. Že je velkou stranou s vládním posláním, to se projevovalo na jejím sebevědomí, komunálních a regionálních ambicích, na stylu komunikace s dalšími subjekty. Jednu chvíli, kolem roku 2005, se dokonce, načas úspěšně, pokusila o někdejší taktiku německé CDU, aby napravo od ní "už byla pouze zeď".
Praktickou politikou prováděnou v uplynulých čtyřech letech ve vládě a parlamentu, která v mnohém navazovala na problematické rysy strany z předchozího vývoje a z komunální a regionální úrovně, se dostala do pozice zcela nové. Umožnila, aby se ve stejném prostoru uhnízdil aktér obdobně silný – slabší o zanedbatelná tři a půl procenta, s obdobným programem. Jak s tím ODS bude žít? Převládne trvale dnešní taktika kooperační, nebo přijde éra tvrdé konfrontace?
ODS: varování z HZDS
Situace posledních osmnácti let, kdy působila jedna silná pravicová strana, byla vlastně pro českou pravici netypická. Burcující by pro ODS mělo být, že nemá, ostatně jako žádná sebeúspěšnější strana, nic navěky jisté. Své by o tom koneckonců mohl povídat Vladimír Mečiar a jeho HZDS. Stranu, jež dokázala ještě před osmi roky počtvrté za sebou vyhrát volby, teď slovenští voliči zmístili do mimoparlamentního polobytí. Ne proto, že by se ztratila poptávka po jejích tématech, ale proto, že témata převzal někdo jiný a dělá to šikovněji. Totéž hrozí i ODS – zatím se zdá, že si to alespoň její část uvědomuje.
Předseda LS-HZDS Vladimír Mečiar
Že se cosi podstatného změnilo i v českém národě, dosvědčuje příběh Karla Schwarzenberga. Emigrant s aristokratickým rodokmenem sahajícím do 12. století okouzluje školní děti rodovou pověstí o havranu a pro řadu dospělých je zárukou odpovědné politiky. Že by skutečně byly zasypány příkopy uvnitř národní obce nešťastně vyhloubené v 19. a 20. století?
Nevíme, zda pravicoví blíženci povedou bratrovražedný boj. Jeho ničivost už ukázala KDU-ČSL, která ztratila rok vymezováním se vůči TOP 09 a utvrzováním se v pocitu, že jedině ona a nikdo jiný je správným reprezentantem křesťanskodemokratických hodnot. Zdravá soutěž, v politice pak zvláště, je prospěšná. Brání přílišnému zpohodlnění, bystří reflexy. ODS stojí před velkou výzvou. Musí se mentálně proměnit, alespoň trochu se odstřihnout od podivných kšeftů, které jí sebraly voliče, a především – spolu s TOP 09 se pokusit o proměnu země podle svých představ. Nemusí k tomu už nadlouho mít podobně příznivé společenské a politické podmínky – pro někoho bohudík, pro jiného bohužel.
Sídlo KDU-ČSL Charitas v centru Prahy na Karlově náměstí.
Zdánlivě se občanskodemokratická historie spirálou vrátila do Františkových Lázní 2002, kdy v druhém kole při volbě Klausova nástupce Petr Nečas těsně, o jedenáct hlasů, prohrál s Mirkem Topolánkem. Mají události nějaký dějinný smysl? A jaký potom přisoudit dlouhé, více než sedmileté Topolánkově éře? Byla to éra cimrmanovského prozkoumání slepých uliček?
Blbá nálada skončila
Je tady řada podobností: parlamentní výsledek ODS v roce 2002 a 2010 je první a druhý nejhorší v její historii, Klaus i Topolánek na konci své éry ztělesňovali spíš než vizi a pozitiva to horší ve straně. Přesto se obě situace liší.
ODS byla v roce 2002 v hluboké defenzivě a bezradnosti, kdy se zdálo, že ji bude čekat jen pád. Mezi jejími členy převládala blbá nálada. Málokdo věděl, kudy a jak dál. Strana byla v hluboké izolaci, kdy se její koaliční potenciál blížil nule. Patří k Topolánkovým zásluhám, že je tomu dnes jinak. V roce 2010 parlamentní volby, byť s nejhorším výsledkem od založení strany v roce 1991, přinesly straně novou naději. Blbou náladu si, zdá se, odbyla v mezidobí mezi podzimem 2008 a jarem 2010. Za přirozeného spojence ji označují dvě další strany.
Předvolební billboard proti straně ODS nedaleko Mendlova náměstí v Brně.
Strana nalezla étos, svůj aktuální raison d’etre, v nevyřčeném hesle: dát tento stát do pořádku. A to není málo. Zatímco v roce 2002 nebyl pocit nutnosti reformy téměř vůbec rozšířený a v roce 2006 šlo spíše o jakýsi modernizační rozmar, dnes se široké společenské vrstvy shodují, že je třeba zásadních reforem.
Mnohé o budoucnosti české pravice napoví již říjnové komunální volby. Dosud žádná strana, která usilovala o pravicové či pravostředové hlasy a která nebyla současně zakotvena na komunální úrovni, dlouhodobě nepřežila. Historie ODA, Unie svobody či Strany zelených se shodují v tom, že se jim nepodařilo výrazně zakořenit v menších městech a větších obcích. Jak to bude s TOP 09 a véčkaři? Možná právě TOP 09 se podaří překročit pověstný Rubikon a svou částečnou návazností na lidovecké dědictví získá výraznější komunální rozměr. Není totiž vyloučeno, že právě reálná přítomnost na nejnižší politické úrovni ukazuje, nakolik jde u jednotlivých stran o zastupování reálně existujících zájmů a nakolik jde o pouhé elitářské projekty vynesené na pomíjivé vlně společenské mobilizace. A nesesype se stávající monumentální komunální reprezentace ODS jako dům postavený na písku?
Bývalí předsedové na srazu ODA
Nespojité nádoby
Na druhou stranu netřeba nejnižší úroveň přeceňovat. Parlamentní a komunální politické reprezentace jsou do značné míry nespojité nádoby. K čemu bylo v uplynulých dvaceti letech KDU-ČSL její silné, často i nejsilnější postavení mezi zastupiteli a starosty?
Každopádně rozhodují delegáti víkendového mimořádného kongresu ODS o mnohém. Petr Nečas, z nouze nalezený lídr, si říká o podporu. Od svého nástupu přesvědčil část voličů a politických partnerů, že svou roli může zvládnout. Bez zázemí konsolidované strany, které jde o program, a ne přednostně o posty a zakázky, to však nedokáže. Selže-li Nečas i strana, bude ještě veselo. Ale nebude to ODS, kdo se bude smát.
Poptávka po tématech, jež přinášela ODS, se neztratila. Jen je převzal i někdo jiný a dělá to šikovněji.
