Aféru rozpoutala kauza Detlefa Prinze, spolupracovníka někdejšího německého ministra zahraničí Franka-Waltera Steinmeiera. Prinz prý pracoval v druhé polovině 80. let pro československou rozvědku a jeho jméno mělo být právě na takovém seznamu. Jeho předání údajně inicioval někdejší ministr zahraničí Jan Kavan. (o kauze můžete číst více zde)
Informaci považuje za nesmyslnou Petr Zeman, který stál v čele české rozvědky v době, kdy se mělo předání uskutečnit. " O takové akci nic nevím a žádné takové informace jsem nepředával. Pokud by to bylo jinak, věřte, že bych se i jinak vyjadřoval," řekl Zeman iDNES.cz. Právě on byl přitom v inkriminované době správcem seznamů obsahujících jména tajných agentů.
Podobně se vyjádřil i bývalý ministr vnitra Jan Ruml nebo exředitel civilní rozvědky František Bublan. Oba shodně tvrdí: Jednotlivosti se na Západ mohly dostat, ale předání jakéhosi kompletního seznamu cizinců pracujících pro StB je absurdní.
Některá jména cizinců pracujících pro StB lze už nyní najít ve veřejně přístupných seznamech. (čtěte například o kauze Helmuta Zilka). Další jsou ale stále tajná.
Služby spolupracují. Ale má to své meze
Podle Rumla i Bublana se jednotlivá jména mohla k západním tajným službám dostat spíše v rámci spolupráce konkrétních složek, například české a cizí rozvědky. "V konkrétním případě, kdy se například společně pracuje na nějaké osobě, tak je možné, že by česká služba mohla poskytnout informaci o její minulosti. Ale i to se dělá opravdu výjimečně," popsal praxi Bublan.
tajné službyCivilní rozvědka - Úřad pro zahraniční styky a informace shromažďuje pro vládu a další ústavní činitele zpravodajské informace z ciziny. Její předchůdkyní byla I. správa StB, která řídila komunistické agenty v cizině. Civilní kontrarozvědka (BIS) působí na území České republiky a získává informace o terorismu, extremismu, nelegálním obchodu se zbraněmi, ale také o činnosti cizích zpravodajských služeb v Česku. Vojenské zpravodajství nyní pracuje v zahraničí i ČR a zabezpečuje především informace o vojenském ohrožení. Jeho předchůdcem byly dvě komunistické tajné služby. VKR (vojenská kontrarozvědka) fungovala na území ČSSR a ZS-GŠ (zpravodajská služba generálního štábu) jako rozvědka v zahraničí. |
Služba by totiž porušila nepsané pravidlo. Informace o "vlastních lidech" se prostě nikomu nedávají. Rozvědka by tak mohla znejistět své současné spolupracovníky, jejichž loajalita totiž závisí na jistotě, že je služba bude za všech okolností chránit.
Bublan také přidává další argument, zpochybňující údajnou Kavanovu iniciativu. Jako ministr zahraničí takové informace ani nemohl mít. "On nemá tak klíčový seznam někde v šuplíku nebo v počítači. Musel by o něj žádat tajnou službu, ta by je musela hledat v archivech a taková operace by se těžko utajila," tvrdí Bublan.
Jak informace (ne)unikly poprvé
Šanci dostat se do tajných archivů StB měly západní tajné služby dvakrát. Poprvé těsně po revoluci v roce 1990, kdy k nám jako první přiletěli například lidé z FBI a CIA. Tehdy také česká rozvědka udělala unikátní a bezprecedentní krok.
Všem "nelegálům", tedy lidem pracujícím pro StB v cizině pod jiným jménem a s jinou identitou oznámila, že se musí do určitého data vrátit. Dokonce jim pohrozila, že ty neposlušné oznámí příslušnému státu, kde žili. O navrátilce se pak postarala podle zákona. "Co já vím, tak ti co se vrátili, šli všichni do civilu a samozřejmě dostali nějaké odstupné," popsal praxi Ruml.
Cizí služby se ale nezajímaly jen o agenty v cizině, ale i lidi nasazené na jejich diplomaty v Česku. Motiv byl přitom jediný. Zjistit, jaké informace mohly přes StB doputovat do SSSR a k sovětským tajným službám, především KGB a GRU.
V obou případech je pravděpodobné, že noví čeští spojenci chtěli využít vstřícnosti nového demokratického vedení. Zda ale tehdy mohli získat kompletní seznamy agentů, je sporné. Zdatnou překážkou jim zřejmě byly "staré struktury", které především u rozvědky stále pracovaly. Také Jan Ruml popírá, že by se v té době podobný dokument dostal do zahraničí.
... a zřejmě ani podruhé
Druhou šancí mohl být vstup České republiky do NATO. Právě v roce 1999 měl tehdejší ministr zahraničí Kavan údajné seznamy předat. Na první pohled se zdá, že by Kavanův krok mohl být jakýmsi vstřícným gestem aliančním spojencům.
I tato teorie však pokulhává a pokud se tehdy nějaká jména dostala za české hranice, mohlo jít podle některých lidí z okruhu služeb o soukromou iniciativu a rozhodně ne oficiální předání kompletního a ověřeného seznamu agentů StB.
Pro tajné služby totiž vstup do NATO neznamenal žádnou zásadní změnu. Pracují mimo rámec Aliance na základě speciálně uzavřených smluv. V té době už také české služby fungovaly standardním způsobem a byly také dostatečně sebevědomé, aby odmítly pro ně nevýhodný krok.
