Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Čínští farmáři si kupují Severokorejky za dvacet tisíc, říká novinář

  7:20aktualizováno  7:20
Strávil rok se severokorejskými uprchlíky u hranic Číny a KLDR. "Strach jsem měl pořád," říká jihokorejský novinář Hark Joon Lee. O běžencích ze Severní Koreje už natočil několik dokumentů. V Praze se zúčastnil letošního festivalu Jeden svět.

Jihokorejský novinář a dokumentarista Hark Joon Lee v Praze, kam přijel na letošní festival Jeden svět (8. března 2013). | foto:  František Vlček, MAFRA

KLDR nedávno provedla třetí jaderný test a teď vypověděla příměří s Jižní Koreou. Jak to všechno Jihokorejci vnímají?
Samozřejmě nám to dělá starosti, ale jsme už na hrozby KLDR zvyklí. Větší obavy panují mezi starší generací, třeba mých rodičů, kteří ještě zažili korejskou válku. Mladší generace to moc nevnímá.

Myslíte, že tentokrát jsou hrozby vážnější?
Ano. Jednak kvůli tomu, že vyvinuli jadernou zbraň. A další věc je to, že lídr země Kim Čong-un je velmi mladý, takže není moc opatrný, naopak může být impulzivní a dělat unáhlená rozhodnutí. A kromě toho, i když se hrozby vůči Jižní Koreji opakují, tak Pchjongjang příměří takto tvrdě ještě nevypověděl.

Co může Západ udělat kromě dalších sankcí vůči režimu?
Mohl by věnovat víc pozornosti Severokorejcům a jejich lidským právům. Západ vidí KLDR jen jako nějakou podivnou zemi, ale nezajímá se o její uprchlíky. Někteří přitom prchají do jihovýchodní Asie, kde prosí o pomoc evropské ambasády. Ty by jim mohly pomoci tak, že je dostanou do Jižní Koreje. Sám jsem byl svědkem, jak jim jedna ambasáda řekla, aby odešli.

Natočil jste o severokorejských uprchlících už několik dokumentů. Jak jste se k tomuto tématu dostal?
Přišel s tím šéf jihokorejského listu Čosun Ilbo, který chtěl, abychom se jim věnovali, protože se o nich tehdy v Jižní Koreji nehovořilo. A pak mě to vtáhlo. Při natáčení dokumentů jsem s nimi žil s přestávkami asi rok a také dvanáctkrát překročil ilegálně hranice různých států, konkrétně z Číny do zemí jihovýchodní Asie. Na 90 procent severokorejských běženců se schovává v Číně a když je tam policie objeví, pošle je zpátky do KLDR (tam je čekají tvrdé tresty, pracovní tábory a někdy i smrt, pozn. red.) Snaží se proto dostat z Číny do Vietnamu, Laosu, Thajska. A já ty cesty podnikal s nimi.

Hark Joon Lee

Dvaačtyřicetiletý novinář pracuje posledních sedm let pro jihokorejský list Čosun Ilbo. Absolvoval Sogang University, kde vystudoval anglickou literaturu. Natočil několik dokumentárních filmů o severokorejských uprchlících. Strávil proto dohromady asi rok u řeky Tumen na hranici mezi Severní Koreou a Čínou.

Je autorem například dokumentu Po zemi, po moři, který byl promítán na letošním festivalu Jeden svět.

Dokument zachycuje severokorejského uprchlíka Songgooka při tom, jak se snaží složitě dostat z KLDR příbuzné své manželky. Sám proto podnikne cestu do Číny k hranicím se Severní Koreou a poté se rodinu snaží převézt do Jižní Koreje na rybářské lodi přes rozbouřené Žluté moře.

Chytili vás přitom někdy?
Třikrát. Jednou jsem s nimi přešel z Číny do Vietnamu a protože jsem se tam dostal ilegálně, musel jsem se vrátit do Číny. Při návratu mě chytila čínská policie. Dva dny mě zadržovala. Pustili mě po telefonátu na jihokorejské velvyslanectví. Dvakrát mě pak Číňané chytili, když jsem bydlel u hranic mezi Čínou a KLDR, a natáčel přes hranici Severní Koreu. Tehdy mi pomohl známý, který se znal s policisty.

Který moment byl během natáčení pro vás nejtěžší?
Pořád to bylo těžké. Lidé si myslí, že jsem odvážný, že se tam vracím. Pravda však je taková, že jsem měl pořád strach. Pokaždé, když jsem s nimi překračoval hranice, tak jsem měl sto chutí utéct.

Co vás zadrželo?
Strávil jsem s těmi lidmi spoustu času, cestoval s nimi přes celou Čínu. A když jsme se dostali společně k hranici, tak jsem je tam prostě nemohl nechat. Třeba s hlavními protagonisty dokumentu Po zemi, po moři jsem strávil rok. A byl jsem také zvědavý.

V dokumentu jste s uprchlíkem Songgookem vyrazil až k řece Tumen na hranici mezi Čínou a KLDR. Pak plul na dřevěné lodi Žlutým mořem. Dost jste riskovali. Jste s ním v kontaktu? Jak se mu vede?
Ano, kontakt udržujeme. Bohužel po natočení dokumentu jihokorejští lékaři našli u jeho ženy rakovinu žaludku. Nevypadá to s ní moc dobře.

Jak jste na něj narazil? Nemá strach, že kvůli dokumentu bude perzekvován zbytek jeho rodiny v KLDR?
Oslovil mě sám s tím, že chce propašovat na lodi přes Žluté moře příbuzné své ženy. V KLDR teď už žádnou rodinu nemá.

Říkal jste, že spousta uprchlíků žije ilegálně v Číně. Jak to vypadá v těch pohraničních čínských vesnicích, kde jich většina přebývá? Ve svém dokumentu hovoříte i o sexuálním otroctví...
Na čínském venkově žije spousta mužů, hlavně farmářů, kteří nejsou ženatí. Takže chtějí ženy a kupují si Severokorejky. Jejich cena se odvíjí od věku. Mladší jsou samozřejmě dražší. Nejdražší jsou ty ve věku 20 až 25 let, stojí kolem jednoho tisíce amerických dolarů (asi 19 500 Kč, pozn. red.). Ten prodej se přitom podobá obchodu s dobytkem.

Podívejte se na ukázku z dokumentu Po zemi, po moři

Můžete ho popsat?
V Severní Koreji panuje takový hlad, že ženy volají překupníkům a samy říkají, že chtějí být prodány. Nebo to dělají jejich rodiny. Je to pro ně lepší. Protože, i když jsou prodány čínskému farmáři, tak alespoň mají co jíst. Nevím samozřejmě o všech případech, ale v těch, se kterými jsem se setkal, se ženy prodaly dobrovolně. Čínští farmáři si je vybírají na základě věku. Objednají si telefonicky u čínského překupníka ženu a ten zkontaktuje překupníky v KLDR, kteří najdou takovou, jež vyhovuje požadavkům. Překupníci přitom uplatí pohraničníky, aby je pak nechali přejít.

Tušíte, kolik severokorejských žen už takto do Číny přešlo?
Odhadem 50 tisíc až 100 tisíc.

A pokud ty ženy nechtějí být prodány, ale jen z KLDR utéct?
Prostě riskují život a překročí řeku. Nebo už mají rodiny v Jižní Koreji a ty jim pomohou, většinou se obrátí na převaděče.

Fotogalerie

Na jakém dokumentu pracujete v současné době?
Soustředíme se na děti,  které se narodily prodaným Severokorejkám a čínským farmářům. Nemají totiž žádnou národnost. Podle čínského práva severokorejští uprchlíci čínskou národnost mít nemohou, a stejně je tomu u jejich dětí.  I když se narodily v Číně. Takových dětí tam žije asi sto tisíc.

Snaží se s tím čínské úřady něco dělat? Přece musí vědět, že se tohle děje...
Čínská vláda připouští, že to je vážný problém, a pomalu se to mění, ale jen pomalu. V určitých případech nakonec děti občanství dostanou. Ale pořád je tam strašně moc těch, které ho nemají. Matky jsou také kolikrát deportovány zpět do KLDR. Děti pak zůstanou v Číně s otcem, pořád ale bez občanství. Pohybují se tam také různí aktivisté, kteří se snaží zařídit adopce takových dětí do Evropy.

Mají Severokorejci povědomí o zbytku světa vzhledem k tuhé cenzuře, která v KLDR panuje?
Ve skutečnosti sledují spoustu jihokorejských filmů, seriálů a poslouchají jihokorejskou hudbu. Nechávají si pašovat DVD a CD z Číny. Díky nim mají vágní povědomí o tom, jak se žije v Jižní Koreji. Takže když se pak dostanou na Jih, tak říkají: je to velmi podobné tomu, co jsme viděli ve filmech. Nepřekvapí je tak, jak moc se po válce na rozdíl od Severu Jižní Korea rozvinula, ale mají problém adaptovat se na nový život na Jihu.

Na co konkrétně?
Těžko si zvykají na tržní ekonomiku, na velkou konkurenci.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.