Jednoho rána na konci listopadu 1996 vyvedla stráž v koncentračním táboře Kaechon tehdy čtrnáctiletého Shina a jeho otce z podzemních kobek, kde je sedm měsíců krutě mučili. Spoutaní a se zavázanýma očima zamířili přímo k popravišti.
Oba v tu chvíli v myslích kráčeli vstříc jisté smrti. Místo popraviště ale četa oba posadila na "čestná" místa v první řadě muklů, kteří museli surovému divadlu přihlížet z výchovných důvodů. Veřejné představení, které se konalo dvakrát až třikrát do roka, mohlo začít.
Muklové vystavují kresby z gulagůVýstava Láska a svoboda pro uvězněné, která se uskuteční v rámci Týdne svobody, pojednává o koncentračních táborech v KLDR. Její součástí jsou obrázky nakreslené bývalými vězni - Kim Hae Suk, která v koncentračním táboře Bukchang strávila 28 let, a Shin Dong Hyukem, jenž pobýval za zdmi tábora Kaechon 22 let. Obrázky vyjevují každodenní události v táborech a nahrazují tak fotografie, které je nemožné v koncentrácích pořídit. Snímky, jež jsou součástí výstavy, zobrazují následky krutého mučení na vězních, kterým se podařilo utéct. Výstava začíná ve středu 22. června v pasáži paláce Lucerna. |
Bachaři zpovzdálí dovlekli dvě zubožené figury. Jedna byla tak ztýraná, že se jí pod kůží jasně rýsovaly kosti, druhá byla od hlavy k patě opuchlá od soustavného mučení. "Když dotáhli odsouzence blíž, k mému úžasu jsem zjistil, že je to matka a bratr," líčil Shin.
Matka se na mě podívala a já uhnul pohledem
"Matka se na mě před popravou podívala. Nevím, jestli chtěla něco říct, protože byla svázaná a nemohla mluvit. Před jejím pohledem jsem ale uhnul," vzpomínal Shin při rozhovoru s reportérem amerického listu The New York Times.
"Otec plakal, ale já jsem nebrečel," řekl Shin s tím, že si k matce vlastně nikdy neměl možnost vytvořit vztah. Před popravou zazněl strohý rozsudek: "Chang Hye-kyong a Shin Ha-kun, nepřátelé lidu, jsou odsouzeni k smrti." Popravčí četa nejdříve pověsila matku a potom zastřelila bratra.
Oba se provinili tím, že se pokusili o útěk z tábora číslo 14 Kaechon. Na místě, kterému se v KLDR přezdívá zóna totální kontroly, začal o čtrnáct let dříve i strastiplný příběh Shina.
Matka a otec si za vzornou práci v koncentráku mohli užít výsadu jen pro pár vyvolených - dostali možnost se vzít. Po svatbě spolu společně strávili pět nocí a pak je navždy oddělili. Shin se tak narodil v roce 1982 za zdmi gulagu a nikdy nepoznal nic jiného než život vězně určeného k likvidaci.
Děti umíraly a bachaři řvali, ať nepřestáváme makat
Prvních dvanáct let mohl žít s matkou, která každý den tvrdě dřela na poli od pěti hodin od rána až do večera a pak si pod ideologickou rouškou vyslechla kritiku za nesplnění kvót. Ztrápená ulehala den co den do postele kolem půlnoci a na výchovu syna jí nezbývalo příliš času.
Když začal Shin chodit do školy, vídal matku už jen jednou až dvakrát ročně. V táborové školní škamně ale šlo o vzdělání až v poslední řadě. O učebnicích si mohli žáci nechat jen zdát a sotva se naučili číst a psát.
Japonské televizní stanici Fuji se podařilo natočit zubožené vězně gulagu Yodok, jak vynášejí výkaly muklů.
Shin Dong-hyuk na obrázku zachytil, jak při útěku z koncentračního tábora přelézá mrtvolu kamaráda Parka.
Děti trestanců se nikdy neměly dostat mimo tábor, a tak se jim vyhnul i ideologický dril a mantry o světlých zítřcích pod vedením věčného prezidenta Kim Ir-sena a milovaného vůdce Kim Čong-ila. Heslo nad školou bylo výmluvné: "Každý se musí řídit pravidly."
Daleko častěji dřely ratolesti do úmoru na polích nebo v dolech. Shinova dětská pracovní skupina například stavěla elektrárnu. "Někdy zemřelo za den i čtyři nebo pět dětí," vyprávěl Shin. Dozorci na ně po každé smrtelné nehodě jen křičeli, ať nepřestávají pracovat.
Pověsili mě ze stropu a pálili mi záda
V roce 1996 se Shinův už tak trudný život proměnil v peklo. V souvislosti s útěkem matky a bratra poznal ty nejhrozivější kouty tábora. V tajných podzemních celách ho bachaři mučili, aby žaloval na svoji rodinu, kterou roky neviděl.
"Byl jsem nahý, měl jsem spoutané nohy a ruce svázané provazem. Pověsili mě za nohy ze stropu," vzpomínal Shin na mučení. Ještě předtím, než v bolestném křiku omdlel, cítil na svých zádech pálení ohněm. Pak se probral pomočený a pokálený v cele, kde mu život zachránil starší vyzáblý vězeň.
Koncentrační tábory v KLDRV Severní Koreji je v současnosti nejméně šest koncentračních táborů, ve kterých žije 150 až 200 tisíc vězňů. Gulagy se dělí na takzvanou revoluční zónu, kam spadá například tábor Yoduk. Po drsné převýchově mají odsud lidé teoretickou možnost vrátit se na svobodu. Všechny ostatní tábory spadají do zóny totální kontroly, odkud se podařilo uprchnout podle různých údajů jednomu až třem vězňům. Podle satelitních snímků se tábory v posledních letech rychle rozrůstají. Vězni v nich tvrdě dřou, běžné je mučení nebo nucené potraty. Bachaři na vězních zkoušejí bojová umění a zubožení lidé jsou často podrobováni lékařským pokusům. Kvůli jednotvárné a chudé stravě nejčastěji umírají na podvýživu. Často se živí krysami, žábami nebo kořínky. 10 pravidel táborů: |
Těsně před mučením zároveň poprvé po letech týrání pochopil, čím se provinil a proč léta trpí v koncentráku. Byl typickou obětí pravidla dědičné viny. Bratři jeho otce za Korejské války kolaborovali s Jihokorejci a nakonec na jih poloostrova i utekli. Za jejich zločin musely trpět všechny generace příbuzných.
Po popravě matky a bratra byl táborový život pro Shina ještě těžší. Jako zrádce lidu okoušel často bití a šikanu od učitelů i dozorců. Utrpení nebralo konce a k tomu všemu byl svědkem toho, jak bachaři znásilnili jeho sestřenici.
Upustil stroj, za trest mu usekli prst
Záminku si našli snadno, prý se příliš přiblížila k ostnatému drátu. Její matku připoutali ke stromu a dceru uprostřed dne znásilnili. "Teta omdlela. Když se probrala, našla dceru nahou, ležela v bezvědomí a nemohla dýchat," líčil Shin. Z hrůzného zážitku se nikdy nevzpamatovala.
Sám Shin začal pracovat jako opravář šicích strojů v táborové textilce. Jednoho dne táhl stroj do druhého patra, ale jeho ochablé ruce obrovskou váhu neunesly a přístroj mu upadl. "Jako trest mi usekli prostředníček," líčil Shin svoji doživotní hořkou vzpomínku na pobyt v táboře.
První myšlenky na útěk se Shinovi vkradly do hlavy s příchodem Parka, který se do tábora dostal v roce 2004 a okamžitě se stal Shinovým přítelem. Park byl první, kdo mu popisoval život mimo tábor, barvitě líčil své zkušenosti z jiných asijských zemi a otevřel Shinovi oči o okolním světě.
Kamarád zůstal bez hnutí ležet na ostnatém drátu
První příležitost na riskantní útěk, který se trestal smrtí, přišla druhý lednový den v roce 2005. Skupina vedená Shinem měla posbírat dřevo na otop. Vězni zašli až k plotu s ostnatým drátem, který odděloval tisíce vězňů od vnějšího světa a kterým procházel proud.
Shin s Parkem se k němu nenápadně přiblížili a jali se proklestit si cestu na vytouženou svobodu. "Běžel jsem k ostnatému drátu. Když jsem jím prolézal, náhle jsem ucítil obrovskou bolest, jako kdyby mě někdo bodal do nohy," líčil Shin svůj útěk.
"Skoro jsem omdlel, ale instinktivně jsem se prosmykl plotem. Ohlédl jsem se a Park ležel bez hnutí na ostnáči," vzpomínal Shin. Mrtvý kamarád mu přitom zachránil život, protože padl na dráty a svým tělem uzemnil elektrický tok.
Kamarádovi už nemohl pomoci, a tak opojený radostí utíkal s krvácející nohou do bezpečí. První den se vloupal do domu, snědl tu všechno jídlo a ukradl příděl rýže, který později směnil za peníze. Financemi podplatil pohraničníky, kteří přimhouřili oči, když překračoval zamrzlou řeku Tumen na hranicích s Čínou.
Měsíce se skrýval v říši středu a později se s pomocí komplice dostal na jihokorejský konzulát v Šanghaji, odkud po šesti měsících odcestoval do Soulu. Dnes jezdí po světě a užaslým posluchačům vypráví svůj příběh. Někteří nevěří, ale odborníci podle jeho nákresů potvrdili, že Shin líčí pravdu - ať už je jakkoli krutá a jen těžko pochopitelná.
