Zřetelně se tak projevily důsledky změn reagující na události, které se odehráli na konci 80. a počátku 90. let, kdy byly obě skandinávské země silně ovlivněny dvěma paralelními procesy, jež dominovaly evropskému vývoji a představovaly nejzákladnější přeměny v poválečném období.
Na jedné straně základní změny ve východní Evropě vyústily ve skončení studené války, a na straně druhé došlo v západní Evropě v řadě oblastí k urychlení procesu integrace. Finsko i Švédsko byly nuceny velmi rychle vyhodnotit tento vývoj a rozhodnout, jakou pozici chtějí v nově vytvářené evropské bezpečnostní struktuře zaujímat.
Výsledkem rozsáhlých debat bylo provedení revize zahraniční a obranné politiky v oblasti bezpečnostní problematiky a následný aktivní přístup obou zemí k procesu integrace do evropských bezpečnostních struktur.
Novým základním postojem obou zemí se stala pozice vojensky neutrálních členských zemí EU, které jasně definovaly své názory na tvorbu evropských bezpečnostních struktur, když odmítají účastnit se vytváření evropské armády duplikující z úhlu jejich pohledu činnost NATO.
Jejich hlavním úkolem v EU se stalo vytváření vysoce kvalitního a efektivně fungujícího civilního i vojenského krizového managementu. Je důležité si připomenout, že to byla právě iniciativa Švédska a Finska, které prosadili začlenění tzv. Petersbergských úkolů do Amsterodamské smlouvy, jejíž platnost se datuje od 1. května 1999.
Ve vztahu k NATO obě země spolupracují od roku 1994 v rámci programu Partnerství pro mír (PfP - Partnership for Peace) a po založení Euroatlantické rady partnerství (EAPC – Euro-Atlantic Partnership Council) v roce 1997 se účastní také jejího jednání.
Specializací Švédska a Finska se staly operace na podporu a udržení míru a oblast výcviku krizového managementu. Významnou ukázkou spolupráce na regionální úrovni pod hlavičkou programu PfP se stalo založení jednotek BALTBAT (Baltic Battalion) v roce 1994 jako významného bezpečnostního a stabilizačního programu v Pobaltí.
Díky silné podpoře Finska a Švédska se příslušníci národních litevských, lotyšských a estonských jednotek zúčastnili mezinárodních operací jako součást švédského kontingentu SFOR v Bosně a Hercegovině a později finského a švédského KFOR v Kosovu. Obě země jsou velmi aktivní v mnoha dalších misích, když je na mezinárodním poli oceňována právě jejich vojenská neutralita.
Na iniciativu BALTBAT navázaly po roce 1994 již v rámci Partnerství pro mír další
|
PŘÍLOHY |
 |
 |
 |
Po teroristických událostech 11. září 2001 se obě země významnou měrou podílejí pod hlavičkou EAPC na činnosti Výboru pro boj s terorismem a nadále hledají možnosti rozšířeních svých aktivit v rámci Akčního plánu EAPC 2002-2004.
Významnou determinantou zahraničně-politického vývoje obou zemí zůstává vztah k Rusku. Obě skandinávské země výrazně podporují zapojení Ruska do aktivního dialogu NATO - Rusko. Samostatně s ním pak spolupracují v oblasti regionu Baltského a Barentsova moře, kde působí BSPF (The Baltic Sea Programme for the Future) a BEAC (The Barents Euro-Artic Council). Viditelnou zůstává snaha stát se prostředníkem v jednáních mezi NATO a EU na jedné straně a Ruskem na straně druhé.
Význam skandinávské dimenze a celého "severního křídla" NATO je nutné docenit především ve vztahu k ještě stále ne zcela stabilnímu Rusku a k zabezpečení pobaltských zemích.
Samostatnou příkladnou kapitolou je pak vysoká aktivita Finska a Švédska v operacích na udržení míru a výcviku profesionálů v oblasti krizového managementu, která má nejvyšší úroveň ze všech evropských zemí a může se stát příkladem a inspirací také pro Českou republiku.
Další analýzy a komentáře čtěte na portále natoaktual.cz ZDE
