Chytá mě za ruku, její stisk je mimořádně silný. Později mi Ingrid vysvětluje: "Oslavuju, protože tam v džungli jsem se naučila žít jako člověk."
Naposledy jsme se setkali v únoru 2001 při cestě do kolumbijského města San Vicente del Caguán. Tehdy nás přijali stejní členové gerilových jednotek FARC, kteří ji o rok později unesli.
Když mě v říjnu 2001 zadrželi talibanci v Afghánistánu, Ingrid výrazně pomohla mé rodině. Nikdy jsem neměl možnost jí poděkovat, až dnes. V den, kdy je i ona svobodná. Vracíš se jakoby ze zmrazeného, zkamenělého světa. Ten náš se mezitím dál vyvíjel. Co tě na něm překvapuje nejvíc?
Všechny ty vaše mašinky, elektronické hračky, které vibrují, dělají fotky a nosíte je všude s sebou. Bojím se, že mám velké zpoždění, počítačový software se jistě taky trochu změnil. Budu se muset přizpůsobit.
Kterou chvíli bys z těch šesti a půl roku označila za nejhorší?
(Dlouho váhá) Asi když jsem seděla na palubě vrtulníku, který nám přinesl svobodu, dívala se pod sebe na neprostupnou džungli a vzpomínala na všechnu tu hrůzu... (rozpláče se) Oni zůstali tam dole – a nikoho to nezajímá.
Všichni rukojmí, které se podařilo osvobodit před tebou, zdůrazňovali tvou neochotu jakkoli se podvolit věznitelům. Z čeho plynul tenhle vzdor? Z ješitnosti, snahy uchovat si důstojnost nebo jsi tím překonávala hněv?
Byl to způsob života. Oni mě považovali za svého třídního nepřítele. Jejich proslovy byly pokaždé stejné: "My jsme jen armáda pěšáků. To, co děláme, je pro dobro téhle země. Vstoupíme do dějin jako ti dobří." Mnou opovrhovali víc než ostatními. Symbolizovala jsem vše, co nenávidí. Příslušnost k oligarchické vrstvě, francouzské občanství, fakt, že jsem vystudovala univerzitu a hovořím několika jazyky. Měla jsem přístup do světa, kam mají vstup zakázán. Prostě přepych, o němž možná tajně sní, nevím.
Jak se tohle nepřátelství projevilo?
V šikaně nejrůznějšího druhu. Se ztrátou svobody jsme přišli o sebemenší vliv na to, jak uspokojit i ty nejzákladnější životní potřeby. O všechno se muselo žádat. Chcete na záchod? Je nutné žádat o povolení. Promluvit se stráží? Povolení. Promluvit s jiným rukojmím? Poslouchat rádio? Povolení, povolení. Pořád musíte žádat. Kartáček na zuby, pasta na zuby, toaletní papír – o všem se musí vyjednávat. Když vycítí, že vzdorujete, nedají vám nic.
A ty jsi vzdorovala, takže jsi strádala.
Přesně tak. Přes šest let strádání. Postrádala jsem i to nejzákladnější, co dělá člověka člověkem.
Rukojmí žijí v jakémsi mikrosvětě. Jsou v něm hrdinové, ale i kolaboranti a udavači. Je to tak?
Nechci soudit nikoho, kdo touhle příšernou zkušeností prošel. Byli jsme rukojmí s puškou u hlavy dvacet čtyři hodin denně. Naším nejbližším společníkem byl strach ze smrti. Nesoudím žádného z kamarádů, pro všechny mám jen obdiv. Každý někdy selhal, mě nevyjímaje.
Například?
Byla jsem vážně nemocná, a abych získala léky, musela jsem vyšmelit cigarety, za které bych je vyměnila. To v zásadě znamená podílet se na korupci, kterou jsem nenáviděla a proti níž jsem celý život bojovala. Přesto jsem to dělala, stejně jako ostatní.
Měla jsi snad jinou možnost?
Tenhle mikrosvět znamená, že gerilový bojovník má nad vězněm nesmírnou moc. Na něm záleží, jestli mu poskytne, co mu zrovna schází. A vězni schází úplně všechno – jehla, nit, hlt skotské proti bolesti, obvaz, nůžky. V jednom kuse jsi nucen o něco žádat. Podle rozkazu se mnou měli nakládat jako s nepřítelem, všechny požadavky mi proto rovnou zamítali. Pořád dokola: potřebuju nůžky, musím si najít prostředníka, který dostal povolení a potom mi je tajně propašoval.
|
JE TO TADY, TEĎ MĚ ZAVRAŽDÍ
Vraťme se na začátek: je 23. února 2002, den únosu. Jedeš po silnici do San Vicente del Caguán, protože tehdejší kolumbijský prezident Andres Pastrana tě odmítl vzít do vrtulníku. Máš mu to za zlé?
Nemám mu to za zlé osobně. Zdůrazňuju – čistě osobně. Pořád jsem však musela myslet na to, že kdyby vláda splnila slib a poskytla mi vojenskou ochranu, mohla jsem strávit parádních šest let se svými dětmi a ušetřit si celou tu hrůzu.
Potom jsem ale pochopila, že to byl zřejmě můj osud. Nevědomky jsem děti na něco podobného připravovala. Jako bych cítila, že se něco chystá. Často jsem si v hlavě přehrávala, co mě vlastně přimělo odjet. Je to zvláštní, protože všichni mě od toho odrazovali. Hlavně otec. Den před odjezdem jsem ho objala, byl velmi nemocný. Myslím, že věděli o mém příjezdu a čekali na mě předem.
Pak jsi je skutečně uviděla...
Okamžitě si říkám: A je to tady, teď mě zavraždí jako všechny ty politiky přede mnou... Chlapíci drží zbraně a řvou "nehýbat se". Přijela obrovská toyota, takový týpek otevře okno a spustí: "Dobrý den, Ingrid, jak se máme?" Mě a Claru, manažerku mojí předvolební kampaně, posadili vedle sebe, ostatní dostali místo naproti.
Co jsi cítila? Vztek, strach?
Nejvíc starost o otce. Zprávu, že je ze mne rukojmí, se musel dozvědět co nejmírněji, mohlo by ho to stát život. Poprosila jsem velitele, abych mu to mohla odfaxovat.
Jak jsi nesla, že vás později s Clarou rozdělili?
(Dlouhá pomlka) S obrovským zármutkem. Takový žal lze těžko překonat.
A skutečnost, že počala dítě s jedním z gerilových bojovníků?
Bylo to její rozhodnutí, které respektuju. Takový je život.
. Kdo je Ingrid Betancourtová?Bývalá senátorka a kandidátka na prezidentku se narodila do rodiny někdejšího ministra kolumbijské vlády Gabriela a Miss Kolumbie Yolandy Betancourtových. Francouzské občanství získala až po studiích v Anglii a ve Francii, kde se vdala za spolužáka Fabrice Delloye. Únos této bojovnice proti korupci levicovými povstalci z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) vzbudil pozornost právě kvůli jejím francouzským rodinným konexím. Betancourtová vedla Stranu zeleného kyslíku a účastnila se kampaně za zvolení prezidentkou. Přes varování přátel i bezpečnostních sil se odvážila do provincie Caquetá na jihu země, kterou ovládá FARC; ta žije hlavně z ilegálního obchodu s kokou. |
TISÍC KILOMETRŮ DŽUNGLÍ
Máš tušení, kolik jste za ta léta ušli kilometrů?
Pokud jde o pohyb v džungli, mám dojem, že jsme urazili zhruba tolik jako při cestě kolem světa. Tisíce kilometrů.
Potkávali jste zvířata?
Všechny možné druhy, i dravce. Opravdu nebezpeční jsou hadi, nepřestávají mě fascinovat. Ráda jsem je chytala, brala do rukou. Šlo zřejmě o způsob, jak ovládnout strach ze smrti.
Živili jste se divokou zvěří?
Ano. Odmítla jsem jen opici.
Proč?
Přihodilo se to v prvním roce mého zajetí. Povstalci zabili dospělou opici a nechali si mládě, samičku, že si ji ochočí. Jenže ji zranili. Měla jsem u sebe nějaký pudr proti zánětům, tak jsem si zahrála na ošetřovatelku a strašně si ji oblíbila. Dostala jméno Cristina.
To tys ji tak pojmenovala?
Ne, oficiálně byla majetkem gerily. Ta jí dokonce udělala vojenský sestřih kolem lebky. Každý den ji namydlili a koupali, pro chudáka zvíře pravá muka. Zkoušela jsem jim vysvětlit, že divoká zvěř se tak často nemyje, brala jsem ji často k sobě a dlouho objímala. Naučila jsem ji vykonávat potřebu venku a ne na mém rameni, takže jsme si nakonec skvěle rozuměly. Povstalci začali žárlit, a když si ji vyzvedávali, byli vzteklí.
Jednou jsem Cristinu už nespatřila. Řekli mi, že ji pustili na svobodu. Její zmizení kolidovalo s příchodem tehdejšího komandanta Andrese, s nímž dorazili i jeho dva psi. Když jsem si o Cristinu pořád dělala starosti, jeden z povstalců mi řekl: "Cristina je mrtvá, posloužila jako potrava pro psy." Tehdy jsem se rozhodla, že už nikdy nebudu jíst ochočená zvířata.
VYKOPALI MU JÁMU...
Na podzim roku 2004 jste se vydali na takzvaný Velký pochod. To už jsi trpěla hepatitidou typu B?
Žloutenky mě trápily celou dobu. Nejhorší bylo pochodovat s plnou polní výstrojí.
Z čeho se skládala?
Nesla jsem vak, ve kterém byl stan, hamak čili síť na spaní, moskytiéra, plastová karimatka, šaty, hygienické potřeby. A taky třeba mast. Ta byla nezbytná, protože boty byly tak vlhké, že se mi na nohou pořád tvořily mykózy. Plíseň v džungli je horor. Ale není zdaleka tím nejhorším. Měla jsem chronický průjem a chytla malárii.
V té době, kdy jste se nacházeli poblíž San José del Guaviare, jsi byla na pokraji smrti. Povstalci tvrdili, že tě umístili do nemocnice.
Nikdy! Neposkytli mi ani tu nejmenší lékařskou péči. Jenže se stal zázrak – když nemoc vrcholila, objevil se v táboře ošetřovatel, jediný ošetřovatel mezi rukojmími. To bylo loni v srpnu a září. William Perez, můj zachránce, mi nic netajil: "V nemocnici by tě z toho vytáhli za čtvrt hodiny. Tady můžeš umřít, protože jsi naprosto dehydrovaná." Nemohla jsem už nic jíst, všechno jsem vyzvracela.
Jaké to je, když je smrt tak blízko?
Když už tělo přestane fungovat, duch se začne vzpouzet s ním. Přišly chvíle, kdy už jsem ani neměla sílu hledat v sobě nějakou sílu. Kdysi jsem absolvovala protestní hladovky, ale to je něco jiného. Dokud pociťuješ hlad, jsi pánem svého osudu. Tady jsem se nedokázala ani zvednout z lůžka. Ostatní mě museli nosit.
Říkala jsem si, teď je řada na mně. Jeden z našich druhů zemřel přesně takhle. Vykopali mu potom jámu a... (odmlčí se)
VELITELKA PŘES ÚTĚKY
Lucho a Pinchao, dva vězni, jimž se podařilo uprchnout, mi vyprávěli, že jsi se stala jakousi velitelkou přes útěky. Představa, že by mohl uprchnout, to je asi největší luxus, jaký si rukojmí může dopřát.
Přesně. Jen tak jsem dokázala přežít každý další týden. Vždycky jsem si říkala: Dobře, ještě týden, ale hned potom... Cítila jsem se nejen fyzicky zanedbaná, ale i ponížená. Pětkrát jsem se pokusila utéct. Jenže jste v džungli. Skuteční hrdinové jako Pinchao se přes ni prodrali, ale já o tom jen snila. Obnáší to celé dny pochodu bez jakékoli stravy.
Jak dlouho trval tvůj první pokus?
Jen několik hodin. Utekly jsme s Clarou asi měsíc po únosu. Po pár kilometrech mi došlo, že o džungli nevím absolutně nic a nemám tušení, jak v ní přežít. Například jsem se bála napít říční vody, což ti napoví o mých šancích na úspěch.
Ovšem tenhle pokus mě taky hodně naučil. Po každém dalším jsem se něco přiučila, o sobě, o přežití, o čemsi, co se mi příště bude hodit. (směje se) Ano, můžu říct, že se ze mě stal expert.
Nejzdařilejším pokusem byl ten poslední, který jsi podnikla s Luchem. Trvalo skoro týden, než vás dostali.
Když na ty chvíle vzpomínám, jsem toho stále plná. Byli jsme tak blízko svobodě! Sami v džungli. Už jen to, že jsme neměli strážce v patách, nás uvádělo v nadšení. Spali jsme pod širým nebem. Během pouhého týdne jsme se znovu naučili žít.
Je pravda, že vás dopadli jen několik kilometrů od Mitú, hlavního města provincie?
To jsem tenkrát vůbec netušila. Podle našich informací jsme byli poněkud výš, než leželo Mitú. Vlastně jsme mysleli, že jsme od města ještě docela daleko. V džungli jsou všechny vzdálenosti dvojnásobné, každý pochod je nesmírně krušný. Naším plánem bylo nechat se v noci unášet proudem, a pokud bychom spatřili vesnici, navázat ihned spojení.
Jaká byla odplata, když vás dopadli?
Příšerná. Stála jsem tři dny připoutaná řetězem za hrdlo ke stromu. Na řetězu jsem vlastně strávila další tři roky.
Kde jsi našla sílu tomuhle vzdorovat?
Bože, ach můj Bože!
V DŽUNGLI SE USADIL ĎÁBEL
Před únosem jsi bývala horlivou katoličkou. Jak tahle zkušenost ovlivnila tvou víru?
V džungli nemáš přátele. Zvířata, lidé, pořád tě obklopuje nepřátelské prostředí. Chceš se dotknout stromu? Popíchá tě. Chceš udělat krok? Šlápneš na jedovatého mravence congu, na hada, tarantuli. Džungle nebyla stvořena pro člověka. Nebo spíš člověk nebyl stvořen pro džungli? Vzduch je odporně vlhký. Nelze přežít, pokud nejsi ochoten zaplatit přehnaně vysokou cenu – stát se kýmsi jiným, nelidským.
Bůh, to je jediná záruka, jediný způsob, jak se bránit riziku, že ztratíš vlastní důstojnost. Umožní ti zachovat si nad sebou jistou kontrolu.
Dokud jste byli v provincii Vaupés, zkoušeli jsme tě vyhledat, ale naše úsilí zmařil muž, jemuž indiáni přezdívali Gafas. To byl šéf vašich věznitelů?
Enrique, taktéž křtěný Gafas, byl mistrem v krutém zacházení. Uměl být dokonce i šarmantní. Tohle pro mne navždy zůstane záhadou – s jakou zlobou se k vám někdo chová a jak dokáže být roztomilý, když potřebuje získat nějakou informaci.
Tomu se říká perverze, že ano?
Během těch let jsem stále rozjímala nad pocitem, že v kolumbijské džungli se usadil ďábel. Pravidla zde určují ti nejzvrhlejší jedinci a my jsme se museli snažit přežít. (bere do ruky růženec) Modlila jsem se třikrát denně.
Ostatní rukojmí říkali, že ses jim vždycky snažila pomáhat, podporovat je, vyráběla jsi jim ošacení, zvedala morálku – a přitom s tebou zacházeli nejhůř. Tvůj soucit v nich zanechal nesmazatelné stopy.
(Ingrid se řinou z očí slzy) To je krásné, že mi to říkáš. Vždycky jsem se snažila ostatním porozumět. Především vojáci se mi stali na mnoho let náhradní rodinou. I když to občas nebylo jednoduché, pobývat mezi muži, kteří tak dlouho nepřišli do styku s žádnou ženou.
Lucho si vybavil chvíle, kdy ti někteří rukojmí působili potíže, mluvil o voyeurství...
Občas k tomu docházelo. V individuálních případech. Ale většina rukojmí z řad vojáků se ke mně chovala bratrsky. Jeden mi dokonce zachránil život. William Perez, ten ošetřovatel, velmi nadaný. Osvobodili ho spolu se mnou.
Když jsi potom vystupovala v Bogotě z letadla, měla jsi na hlavě vojenskou čepici. To má určitou váhu v zemi, jejíž armáda bývá často kritizována či hanobena.
Vděčím za život těm, kteří na mou záchranu podnikli velmi odvážnou operaci. Především však svým druhům, rukojmím z řad armády. Zpočátku jsem ani nevěděla, jak se najíst, jak postavit stan, připravit si lůžko. Neměla jsem žádnou sílu v rukou. Dneska už mám síly dost! (dává mi pocítit své bicepsy) Byli to vojáci, kteří mě naučili nezávislosti.
. Ingrid, váš "kondom proti korupci"Ingrid Betancourtová se narodila 25. prosince 1961. Krátce po 40. narozeninách se na šest a půl roku ocitla v zajetí FARC, jedné z nejbezohlednějších gerilových sil v Jižní Americe. Jejím dětem Mélanii a Lorenzovi bylo šestnáct a třináct. Žily s otcem, francouzským diplomatem Fabrice Delloyem na Novém Zélandu, neboť čelily pohrůžkám smrtí vzhledem k matčiným aktivitám. Ingrid měla politiku v krvi – otec Gabriel sloužil v padesátých letech v diktátorské vládě generála Gustava Rojase Pinilly, později pracoval pro UNESCO, a dokonce i pro administrativu prezidenta USA Johna F. Kennedyho. Od počátku vystupovala proti obchodu s narkotiky a uplácení. Za první kampaně rozdávala kondomy a šířila heslo, že chce být "kondomem proti korupci". K úspěchu jí pomohlo i jméno matky, Miss Kolumbie 1955. Jako senátorka vedla v roce 2002 kampaň na jihu země ovládaném FARC. Prezident Andrés Pastrana jí odmítl poskytnout vojenskou ochranu s tím, že by šlo o utrácení státních peněz k soukromým účelům. Na posledním stanovišti ji vojáci zrazovali od cesty, ale Betancourtová s volební manažerkou Clarou Rojasovou jely dále. Věznitelé byli ve spojení s Betancourtovými a tvrdili, že unesené se vede dobře. Věci se daly do pohybu po zvolení Nicolase Sarkozyho francouzským prezidentem. Osobně se angažoval i za cenu ústupků Hugo Chávezovi, který se nabídl jako jeden z prostředníků. Osvobozovací akci vedla speciální vojenská jednotka, která se vydávala za spojence FARC. Počátkem července osvobodili Betancourtovou s dalšími čtrnácti vězni. |
ZIDANOVA HLAVIČKA, TU JSEM OBDIVOVALA
Mohla jsi poslouchat rozhlas, přes něj jsi dostávala vzkazy od rodičů a dětí. Být uprostřed dění a zároveň být zcela bezmocná, nehrozila ti schizofrenie?
Můj svět byl černobílý, ale zatímco jsem poslouchala vzkazy, moje představivost mi přenášela hlasy do obrazů. Slyšela jsem sestru a vzápětí ji viděla před sebou. Poslouchala jsem vzkazy od matky a rozuměla jejím pocitům. Začínala vždycky větou: "Nevím, jestli mě zrovna slyšíš, ale doufám, že ano." Odpovídala jsem: "Klid, mami, poslouchám tě." Moji společníci se mi posmívali – všichni se snažili zachytit vzkaz od rodiny, ale nikdo přitom nemluvil nahlas na rozhlasový přijímač.
Které události jsi zaznamenala?
Samozřejmě válku v Iráku. Projev Dominiqua de Villepina, ministra zahraničí Francie, který horlil proti válce, v OSN. Senzační. Bravo!
Co ti nejvíc utkvělo v paměti?
Mistrovství světa ve fotbale. Slavná Zidanova hlavička, tu jsem obdivovala. Celý tábor se rozdělil na dvě části. Na tu, co fandila Ingrid, tedy Francii, a na fanoušky Italů. Plakala jsem, když Francie prohrála.
