Vzájemná součinnost zpravodajských agentur těchto dvou států je přitom klíčová i pro NATO. Předpokládá se, že špionážní centra USA a Británie pracují nejúčinněji v celé alianci. Logicky se tedy nabízí závěr, že pokud jde o práci rozvědek, je v krizi celé NATO.
Američtí vyšetřovatelé došli k závěru, že americké bezpečnostní složky tak či onak pochybily dvakrát: před teroristickými útoky z 11.září 2001 a před válkou v Iráku v roce 2003. V prvním případě lze namítnout, že se znalostmi, které máme dnes, se minulé chyby hodnotí snáze. Pro Američany - jak sami zdůrazňují - je důležité, aby se z dřívějších selhání poručili.
Z hlediska mezinárodní politiky a budoucnosti Severoatlantické aliance jsou mnohem varovnější omyly z doby před útokem Američanů a jejich spojenců na Irák. Je dobře známé, že špatné informace o iráckých zbraních hromadného ničení zpochybnily iráckou válku v očích světové veřejnosti.
Ještě horší je však poznání, že Američané a Britové plánovali celou akci v Iráku, aniž by měli po ruce správné analýzy. To se nutně muselo odrazit v chybách ve spojenecké strategii. Situace v Iráku je dnes mnohem vyhrocenější, než oficiální americké plány v době útoku na Irák předpokládaly.
Lze vůbec čelit další hrozbě?
Řada analytiků dospívá k závěru, že v současné situaci Amerika a její spojenci ztrácejí schopnost reagovat na bezpečnostní hrozby. Válka v Iráku tedy může mít paradoxně úplně opačný důsledek, než ten, který zamýšlela administrativa George Bushe.
Co kdyby dnes bylo nutné vojensky zasáhnout v dalším státě? Je možné po zkušenostech z Iráku očekávat, že by americká veřejnost takovou akci podpořila? Šli by do toho politici? Je vcelku jasné, jaký by byl postoj světové veřejnosti.
Týdeník The Economist napsal, že třeba Írán si je stále více jist svou pozicí ve vztahu k Americe. Útok Spojených států na další zemi je možné očekávat pouze v případě, že Američané uspějí při stabilizaci Iráku. Tak to alespoň vnímají na íránském ministerstvu obrany. Jakýkoliv americký nátlak se tedy nyní jeví být méně účinným.
Úskalí součinnost tajných služeb
Americké zprávy upozorňují, že bezpečnostní agentury v minulosti nedokázaly efektivně spolupracovat. Mezi jednotlivými službami, včetně CIA a FBI, údajně existovaly neprostupné zdi.
Kritici Bushovy administrativy dokonce tvrdí, že za vlády současného prezidenta se rozpoutala jakási studená válka mezi jednotlivými úřady: Stanoviska ministerstva zahraničí, ministerstva obrany, Bílého domu či CIA bývají nejen značně rozdílná, ale také vzájemně konfrontační – přinejmenším v politickém zákulisí.
Je možné překonat nedůvěru zpravodajských služeb či jejich neochotu dělit se o získané poznatky na mezinárodní úrovni a v rámci NATO, když to v posledních letech neuměly ani bezpečnostní složky uvnitř Spojených států?
Tajné služby USA čelí výtkám, že nebyly schopny získávat informace v terénu. Bilance Britů je jen o málo lepší. Paradoxem ovšem je, že zpravodajské orgány dalších států NATO jsou na tom v tomto ohledu ještě mnohem hůře a jsou závislé na přísunu zpráv od Američanů a Britů. Zřejmě s výjimkou Francie.Dokonce i zpravodajské služby dalšího velkého státu aliance – Německa – se podle všeho spíše zaměřují na analýzy, než na vlastní špionážní aktivity.
Klíčové poučení z amerických či britských selhání lze pak najít v tom, že i činnost tajných služeb mohla být značně ovlivněna celkovou politickou atmosférou. Když byly hlava státu, většina politické elity a rozhodující část médií přesvědčeny, že je nutné vést válku, zpravodajským agenturám se těžko hledaly argumenty proti. To by se mělo změnit.
