„Opouštím tento svět, abych ve vší čistotě a svobodě nalezl novou dimenzi pravdy a dokonalosti. Tento svět zajde. Smrt neexistuje.“
Tak zní slova, kterými jedna z postav románu Oběť sekty vysvětluje své rozhodnutí spáchat sebevraždu. Kniha sice z příběhu Slunečního chrámu čerpá jen volně, výše uvedená slova však věrně ilustrují duchovní pochody členů sekty, která v polovině devadesátých let plnila stránky světového tisku.
Řád Slunečního chrámu (Ordre du Temple solaire) ve Švýcarsku roku 1981 založil Joseph di Mambro. Tehdy sedmapadesátiletý francouzský hodinář a zlatník řadu let působil jako médium a postupně získával vliv v komunitě lidí inklinujících k různým ezoterickým učením. Sám několik duchovních hnutí založil a své ovečky si nenápadně prověřoval.
Těm nejspolehlivějším učedníkům, kteří projevili zájem o hlubší duchovní poznání, nabízel Řád Slunečního chrámu něco víc: členství v elitní skupině vyvolených. Pokud si ovšem zaplatí. Velkou část z asi čtyř stovek členů řádu tak tvořili velmi bohatí lidé, především bankéři a obchodníci. Vyšší vrstva znuděná blahobytem.
Své majetky postupně odkazovali řádu, úplně se jich však vzdát nemuseli, di Mambro komunitní život v chudobě nevyžadoval. Povinný však byl slib mlčenlivosti. Lidé se proto příslušností k Slunečnímu chrámu na veřejnosti nechlubili, žili dál své životy a čas od času se zúčastnili společného obřadu.
Tam se postupně dozvídali, že Evropu čeká apokalypsa, protože je příliš zatížená „negativními vibracemi“ prožitých válek. Novou archou spásy měla být Kanada. Ve svém učení di Mambro kombinoval odkaz středověkých templářů, jejichž řád zrušil roku 1312 francouzský král Filip IV. Sličný, křesťanství, ezoteriku New Age, ufologii, ekologii i čínskou medicínu. To vše dohromady mělo člověka posunout do vyšších dimenzí.
„Prostředkem k tomu byla meditační cvičení a hlavně zprávy od nanebevzatých mistrů - duchovních bytostí, které už se do těch dimenzí dostaly. Za vším byl předpoklad, že existuje Velké bílé bratrstvo, které kdysi bylo na Zemi a nyní někde přebývá, hovoří s lidmi a ti se na něj mohou napojit a přijímat od něj tajnou ezoterní moudrost,“ vysvětlil pro iDNES.cz expert na nová náboženská hnutí Zdeněk Vojtíšek.
Podle di Mambra bratrstvo sídlilo na Síriovi, nejjasnější hvězdě oblohy. S hledáním nových duší mu brzy začal pomáhat charismatický belgický lékař a homeopat Luc Jouret. Ten na svých přednáškách hlásal nutnost přechodu do věku Vodnáře, který se měl podařit jen těm, kdo přežijí magický očistný oheň. Jeho slova ostatní dlouhou dobu považovali za metaforu. Že tento očistný oheň jednou pocítí na vlastní kůži, ještě nevěděli.
Luc Jouret, Jo di Mambro a hudební skladatel Michel Tabachnik (zleva) na archivních snímcích.
„Jouret byl ohromně dobrý ve vnější prezentaci, dokázal oslovovat lidi z hnutí New Age, rosikruciány a všechny duchovní hledače a zařizoval di Mambrovi přísun nových a nových lidí. Byl na každém letáku, na každém plakátu. On byl tváří náboru,“ popisuje Vojtíšek.
Ze Švýcarska se povědomí o di Mambrově řádu dostalo i do Francie, Kanady či na Martinik. Na konci 80. let měl řád podle dostupných údajů asi 440 členů, rozdělených podle přísné hierarchie do tří stupňů, přičemž tím nejdůležitějším byl tajný Vnitřní kruh di Mambrových nejbližších.
Ti se setkávali ve sklepích usedlostí, které di Mambro za členské příspěvky pořídil. Podle všeho to bylo velké divadlo. Guru sklepy přebudoval na obřadní místnosti s oltáři, falešnými řeckými sloupy, zrcadly, rudými závěsy a podobiznami Ježíše Krista. Každý účastník obřadu měl na sobě roucho s templářským křížem a když byl vyzván, za svitu svíček odříkal naučené formulky a modlitby.
Di Mambro zpoza oltáře hřímal své vize, předával vzkazy nanebevzatých mistrů a nové členy vítal s falešným „templářským“ mečem v ruce. Během jeho kázání se ve sklepení ozývaly hlasy a zvláštní zvuky, objevovalo se nevysvětlitelné světlo a zářit občas začal i samotný meč.
Magická atmosféra měla ostatní přesvědčit, že jsou svědky něčeho nadpozemského, že je jejich guru skutečně schopný promlouvat s tajemnými bytostmi. Vše byl ovšem podvod - z vedlejší místnosti zvukové i světelné efekty podle pokynů di Mambra spouštěl technik Antonio Dutoit.
Kosmickými dětmi mohou být jen kluci
Na přelomu 80. a 90. let řád poznamenalo několik krizí. Jedna z jeho bývalých členek Rose-Marie Klausová kontaktovala vlivné kanadské sdružení Info-Sekte a sluneční templáře popsala v dosti nelichotivém světle. To byla první rána pro tajný klub slunečních templářů.
Tou druhou pak byly problémy s policií, která na základě anonymního udání objevila, že se tři lidé včetně Joureta snažili získat zbraně s tlumičem. Soud jim nakonec napařil podmínku a pokutu, ale negativní popularita už byla na světě. Členové řádu to nesli nelibě, protože se považovali se za elitu, která může všechno.
„Necítili se vázáni normami, což se týká asi i finančních transakcí, kvůli kterým byl di Mambro vyslýchán a obžalován. Někdy se zdá, že přestali chápat, že svět kolem má jinou morálku. Přestali chápat zákony. Vyšetřování kvůli nedovolenému ozbrojování nechápali jako něco oprávněného a normálního, ale jako tlak a pronásledování ze strany většinové společnosti,“ pokračuje Vojtíšek. Podle něj di Mambro těžce nesl, že se jeho jméno dostalo do povědomí veřejnosti.
Čím dál více se objevovaly problémy i uvnitř řádu. Členové ubývali a s nimi i peníze, které však di Mambro pro svůj luxusní styl života nezbytně potřeboval. A protože se bál pomsty odpadlíků, začal je výměnou za zničení veškerých interních dokumentů uplácet. V roce 1993 se také rozpadl tandem di Mambro - Jouret. Belgický homeopat si založil vlastní organizaci ARCHS (Académie de Recherche et Connaissance des Hautes Sciences), di Mambrovu duchovní autoritu však uznával i nadále.
Obřadní síň slunečních templářů a řády nalezené u obětí v Morin Heights.
Do di Mambrova učení se v té době čím dál víc vkrádala myšlenka odchodu na planetu obíhající hvězdu Sírius. Postupně své ovečky připravoval na to, že možná budou muset zemřít. „Ti, co tento tranzit podstoupí, ať už dobrovolnou nebo asistovanou smrtí, získají sluneční těla. Sírius je jakési jiné Slunce a protiklad k našemu světu,“ vysvětluje di Mambrovo učení Vojtíšek.
Aby se na vzdálené planetě dalo žít, bylo třeba nejdříve zplodit tzv. kosmické děti. Jedním z nich byla i dívka Emanuelle, kterou podle legendy neposkvrněně počala di Mambrova milenka Dominique Bellatonová s duchovním mistrem Manatanem, jedním z členů bílého bratrstva přebývajícího v dalekém kosmu.
Skutečným otcem byl zřejmě di Mambro. Vůdce řádu byl však z narození holčičky značně zklamaný. Kosmickou dívku proto vychovával jako chlapce, což se malé Emanuelle nelíbilo. „Už ve velmi raném věku, bylo jí šest nebo sedm let, velmi protestovala proti této výchově a zdálo se, že roli kosmického dítěte nepřijme,“ popisuje Vojtíšek.
Nezbedné kosmické děti, odchod desítek členů a pochybnosti těch zbývajících přípravy na odchod z tohoto světa hnaly dopředu. S opuštěním Země di Mambro pospíchal i kvůli své nemoci. Podle Vojtíška trpěl zřejmě problémy s prostatou a v posledních letech života byl inkontinentní. „To samozřejmě vadilo a zpochybňovalo jeho poslání. Byl si vědom, že jeho dny jsou sečteny.“ Konec byl blízko, i když si to mnozí členové řádu neuvědomovali.
Třiapadesát mrtvých. Požáry horských chat měly zakrýt stopy
Krize, kterou řád procházel, tragicky vyvrcholila čtvrté říjnové noci roku 1994. Di Mambro došel k názoru, že tranzit na Sírius už je nevyhnutelný. Nejdříve však bylo třeba pomstít se zrádcům. Po setmění vzplály tři horské chaty ve dvou zemích na dvou kontinentech - v Kanadě a ve Švýcarsku. Očistný oheň měl zahladit stopy.
Přepychová usedlost v turistickém městečku Morin Heights na jihu Québecu patřila di Mambrovi. Jen pár dní před požárem, při kterém honosná chata lehla popelem, v ní našlo smrt pět lidí. U tří z nich se dá o dobrovolném odchodu ze světa pochybovat - manželé Dutoitovi podle dostupných údajů chtěli ze sekty odejít. Už to však nestihli, dva oddaní členové řádu je nalákali do chaty a ubodali téměř šedesáti ranami. Chatu prošpikovanou roznětkami pak zapálili.
„Technik Dutoit se stal zásadním nepřítelem di Mambra, protože nebyl ochoten nadále nést tajemství hlasů nanebevzatých mistrů,“ popisuje Vojtíšek. Rebelující Dutoit se navíc dopustil neodpustitelné provokace - svého syna pojmenoval Christopher Emmanuel. Di Mambro považoval za posměch, že na rozdíl od něj je obyčejný technik schopný zplodit syna.
Tříměsíční chlapeček musel zemřít. Vrazi jej bodli šestkrát a pokaždé nožem v jeho těle otočili do všech stran. Chtěli si být jisti, že probodli srdce.
Di Mambrovi věrní podle některých informací malého Emmanuela zabili dřevěným kůlem. „Jeho smrt musela být opravdu hrozná. Přeživší dosvědčovali, že mohl být chápán jako Antikrist. Ale jsou to jen dohady,“ upozorňuje Vojtíšek.
Policie na místech požárů v kanadském Morin Heights a švýcarském Cheiry.
Krátce před půlnocí téže noci vypukly ve Švýcarsku asi sto kilometrů od sebe dva požáry. K chatě poblíž obce Cheiry se hasiči podle serveru Voltairenet dlouho nemohli dostat. Všechny přístupy někdo zablokoval a oheň byl navíc příliš velký. Ve sklepě zříceného sídla hasiči našli těla třiadvaceti lidí.
Většina z nich byla zavražděna kulkou do hlavy, devíti z nich ještě jejich souvěrci přetáhli plastový sáček přes hlavu. Někteří na sobě měli obřadní roucha, na zemi se válely střepy zrcadel a cáry rudých závěsů.
Druhé místo činu se nacházelo v Salvanu nedaleko francouzských hranic. Sebevraždu zde spáchali Joseph di Mambro se svou ženou, milenkou Dominique Bellatonovou a dalšími skalními členy řádu včetně Luca Joureta. Těm, kteří váhali, pomohli koktejlem léků. Celkem policie objevila pětadvacet těl.
Hrůzné nálezy šokovaly a zaměstnaly kriminalisty i novináře. Teprve nyní se o sektě začalo psát opravdu ve velkém. Byla to hromadná sebevražda, nebo hromadná vražda? A kdo všechno vlastně zemřel?
„Byly tam tři kategorie mrtvých. Jednak stávající členové pozvali své nepřátele - pochybující, odcházející a bývalé členy. Ti byli zavražděni. Pak byla skupina lidí, kteří asi úplně umírat nechtěli nebo si nebyli jisti, a těm bylo k sebevraždě pomoženo. A nakonec věrní členové, kteří spáchali čistou sebevraždu,“ vysvětluje Vojtíšek důvod, proč pojem „hromadná vražda“ ani „hromadná sebevražda“ pro popsání jednotlivých případů nestačí.
Vysoko v horách našli oběti srovnané do tvaru hvězdy
Di Mambrovou smrtí tragédie slunečních templářů neskončila. O rok později velmi podobný zločin šokoval Francii. „Říkal jsem si, že to není možné. Že něco takového se děje jen ve filmech,“ vypráví Alain Vuarnet, který kvůli šílenému učení slunečních templářů přišel o matku a mladšího bratra, v dokumentárním filmu Řád Slunečního chrámu.
Rodina francouzského olympionika Jeana Vuarneta zahynula v noci z 15. na 16. prosince 1995 nedaleko obce Saint-Pierre-de-Chérennes na východě Francie, v místě zvaném Pekelná jáma. Čtrnáct pohřešovaných a pravděpodobně omámených členů sekty vysoko v horách Vercors střelili další dva templáři do hlavy, srovnali je kolem ohniště do tvaru hvězdice a zapálili.
Sami se upálili o kousek dál. Zčásti zuhelnatělá těla se zbytky bílých rouch nalezli policisté až den před Vánocemi. Seznam mrtvých se v případu slunečních templářů zvedl na 69.
„Stopy ve sněhu vedly na sever, ale žádná už nemířila opačným směrem. Páchlo to tam po spálené kůži a vlasech, jako když pečete zvíře,“ popsal pro Le Parisien lovec Robert Arnaud, který v den masakru viděl v lese parkovat čtyři auta. Pekelná jáma je jen těžko přístupná, věřící se proto na mýtinu museli vydat pěšky. Mezi oběťmi bylo i dvouleté, čtyřleté a šestileté dítě.
Francii sektářský příběh s tragickým koncem vyděsil. Rozběhlo se rozsáhlé vyšetřování, jedním z obviněných se stal i známý švýcarský hudební skladatel Michel Tabachnik. Jeho jméno téměř denně plnilo stránky francouzského tisku. Podle Vojtíška patřil k nejbližším souvěrcům di Mambra a v řádu měl zřejmě roli „černého rytíře“.
Právě popularita nejspíše mohla za to, že Tabachnika nakonec obvinili. „Francouzi měli obrovskou tendenci se od toho, co se stalo, distancovat s tím, že to není Francie, ale nějaký smrtelný omyl. A já si myslím, že Tabachnik to takhle odnesl,“ míní Vojtíšek. Odvolací soud Tabachnika nakonec v roce 2006 definitivně zprostil obvinění z účasti na vraždách ve Vercors.
Teenageři smlouvali s rodiči o své životy
Jako poslední se do vesmíru vydali sluneční templáři v Kanadě. V sobotu 22. března 1997 spáchalo v městečku Saint-Casimir-de-Portneuf, ležícím asi 80 kilometrů od Québecu, sebevraždu pět lidí.
Dvěma tamním novinám poslali dopis, v němž vysvětlili své důvody k přechodu do jiného světa a přeživšímu ze Švýcarska Thierrymu Hugueninovi, který o svém životě v sektě napsal knihu, zároveň pohrozili: „Přijímací komise už čeká.“
Teenageři Tom, Julien a Fanny Quèzovi měli také zemřít. Jejich rodiče sebevraždu původně plánovali na den jarní rovnodennosti, předvečer zatmění Měsíce a přeletu Hale Boppovy komety. Jenže se jim nepovedlo správně nainstalovat roznětky a když pak jejich dospívající děti objevily lahve s propanem a došlo jim, co se chystá, začaly vyjednávat o svém právu na život.
Podle deníku Libération nakonec utekly, schovaly se v přístřešku nedaleko domu a vzaly si prášky na spaní. Věděly, že až se probudí, jejich rodina už bude mrtvá. Živé, ale silně omámené je našla až policie.
Rok 1997 byl zřejmě rokem zániku Řádu Slunečního chrámu. Jestli ještě někde žijí aktivní členové sekty, příliš mnoho jich nebude. „Byl to tajný řád a pokud to nějak pokračovalo nebo pokračuje, pak stále jako tajný řád. Zdá se to dost nepravděpodobné, ale nikdo to asi neví,“ uzavírá Vojtíšek.
