Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Adamité v noci mordy a ve dne smilstvo páchali, na hranici šli zvesela

Seriál   17:00aktualizováno  17:00
Smilnili, vraždili a nazí u toho chodili. V roce 1421 přišel Jan Žižka o druhé oko. Přesto mu táborští pikarti natolik vadili, že proti nim vytáhl do boje a na ostrově u Nežárky je nemilosrdně pobil. Příběh božích bojovníků v Adamově rouše čtěte v dalším díle seriálu Sekty, kulty, mesiáši.

Záběr z husitského velkofilmu Proti všem režiséra Otakara Vávry (1956) | foto: archiv iDNES.cz

„Vypusť vězně a daj mu ducha svého a přijmi ducha mého,“ vyzývaly adamitky ke smilstvu ty muže, kteří nosili „rúšce“, tedy spodní prádlo. Alespoň tak to píše Jan Žižka ve svém listě, který cituje kronikář Vavřinec z Březové.

Husitský vojevůdce po vítězství nad adamity popsal, jakých hříchů se sekta dopouštěla. Mimo jiné proto, že musel zásah ospravedlnit před táborskou obcí, jejíž byli poražení ještě nedávno součástí.

Sekty, kulty, mesiáši

Jakub Jiří Jukl ve své studii o adamitech z roku 2014 popsal, že na hradišti Tábor existovaly tři názorové proudy, které rozděloval především pohled na svátost oltářní a svaté přijímání.

Oficiální proud se soustředil hlavně kolem Mikuláše z Pelhřimova, radikální kolem Prokopa Holého a poslední kolem Martínka Húsky. Třetí proud popisuje Jukl jako radikální husitské učení dovedené do krajnosti. Právě z tohoto proudu vzešli adamité.

Martínek Húska odmítal, že by v eucharistii byl Kristus přítomen více, než v lidech, zvířatech, rostlinách i věcech, které nás obklopují. Svátost oltářní nazýval „večeří papežskou.“ Místo ní zavedl agapé, hostinu, při níž věřící sami brali chléb a lámali ho, jako to činili apoštolové při sycení zástupů. Toto pojetí eucharistie údajně přinesla do Čech v roce 1418 skupina běženců z Pikardie, podle nichž se Húskovým stoupencům začalo říkat pikarti.

K tomu je třeba připomenout, že počátky husitství jsou spojeny s očekáváním brzkého příchodu mesiáše a konce lidstva. Právě to vedlo do značné míry věřící k tomu, že opouštěli domovy a zakládali tábory, kde svůj majetek odevzdávali do kádí.

Ulice Martínka Húsky v Táboře.
Pomník táborských pikartů v Klokotech.
Adamity dnes pod Přiběnicemi připomíná jen zašlá turistická cedule.

Zatímco u umírněnějších táboritů v roce 1421 chiliasmus pomalu odezníval, u skupiny Martínka Húsky byl stále silný. Myšlenka blížícího se konce světa mohla být jednou z roznětek, proč se náboženská slavnost agapé začala zvrhávat ve smilstvo.

Další roznětkou bylo uvěznění Martínka Húsky. Dokud byl na svobodě, dokázal udržet agapé jako slavnost věřících. Bez něj se rychle zvrhlo a nic na tom nedokázalo změnit ani jeho pozdější propuštění. Znechucený Húska nakonec své někdejší příznivce opustil. Ani to mu nepomohlo. Cestou na Moravu ho chytili a odvezli na arcibiskupský hrad v Roudnici nad Labem, kde ho upálili v sudu.

Když to Žižka zvědě, ihned na ně jede

Táborští už nemohli náboženské radikály dále tolerovat a pikarti proto museli hradiště opustit. Někdy v březnu 1421 přesídlili na nedaleké Příběnice, kde hlavní roli v sektě převzal radikální kazatel Petr Kániš (o 535 let později ho v komunistickém velkofilmu Proti všem ztvárnil Václav Voska). I z Příběnic však byli jeho Kánišovi následovníci po čase vyhnáni a usadili se v údolí Lužnice asi hodinu chůze do Tábora.

Studu jsme a věrnosti

cetkám výhost daly,

pásy s boků strhaly,

ňadra rozpoutaly.

Svatopluk Čech, Adamité

„A když bloudili po lesích a po horách, upadli někteří z nich v tak velké šílenství, že odhodivše šaty, jak muži, tak i ženy, chodili úplně nazí říkajíce, že jsou v stavu nevinnosti a že šaty byly přijaty pro hřích prvních rodičů. A z téhož šílenství se domnívali, že nehřeší, jestliže se bratr tělesně spojuje se sestrou. A jestliže některá počala, říkala, že počala z Ducha svatého,“ píše Vavřinec z Březové.

„A když to Žižka zvědě, ihned na ně jede,“ cituje Jukl veršovanou verzi Starých letopisů. Husitský vojevůdce část adamitů odvedl na Klokoty, dnešní předměstí Tábora, kde je nechal upálit. Podle Vavřince z Březové padesát heretiků kráčelo s úsměvem do plamenů. Byl mezi nimi i Petr Kániš. Dalších pětadvacet Adamitů upálili táborští bratři po Žižkově odjezdu.

Záhuba adamitů. Obraz Františka Ženíška.

Záhuba adamitů. Obraz Františka Ženíška.

Útočiště na ostrově

Na Klokotech zemřela jen menší část adamitů. Zbytek se přesunul z území mezi Táborem a Příběnicemi k Nežárce. Historici nejsou úplně jednotní, kde se ostrov, na který se uchýlili, nacházel. Převládá názor, že to bylo u soutoku Nežárky a Řečice.

Vavřinec z Březové uvádí, že v jejich čele stanul sedlák, „který se nazýval Mojžíšem.“ Jukl připomíná i další prameny, kde se objevují další vůdcové s biblickými jmény, jako Adam, Ježíš či Marie.

Na kamenné desce, mnichů hrobě,

mladistvá se matka choulila,

k ňadru krásné přivíjejíc robě,

ustrašeně zraky poulila.

Chvíli zřel jsem pěkné na skupení -

matka zděšená své robátko

šatem zastřela, jak pod lupení

ukrývá své růže poupátko -

zafičel můj cep a rudou vlnou

zbrodil poupátko i růži plnou.

Svatopluk Čech, Adamité

(o řádění Adamitů)

Žižkův dopis Pražanům, který se objevuje u Vavřince, vypočítává, čeho všeho se adamité na ostrově dopouštěli. „Všichni, muži i ženy svlekúce se nazí okolo ohně tancovali a k tanci pieseň přikázanie Desatera Božieho jsú zpievali,“ uvádí s tím, že nakonec „každý s leckterús a každá s leckterýms jsú hřešiti běželi.“

Adamité podle Žižkova dopisu věřili, že rufiáni (dnes bychom řekli kuplíři) a nevěstky se do nebeského království dostanou jako první a proto nikoho jiného mezi sebe nechtěli. „I děvčička nejmenší, kterúž jsú k sobě přijali, musila porušena býti a s nimi smilniti.“

Táborský hejtman také popisuje, že neslavili žádné svátky ani neděli, neuznávali nebe a peklo a domnívali se, že nikdy nezemřou. Ďábel byl podle nich ve zlých a Bůh v dobrých lidech. Ježíše Krista podle Žižky nazývali svým bratrem a sami se považovali za anděly Boží, seslanými na zem, aby království Boží očistili. S tím pak „muže, ženy i děti zabíjeli a vesnice či města v noci vypalovali“.

Záběr z husitského velkofilmu Proti všem režiséra Otakara Vávry (1956)
Ilustrace Alfonse Muchy k epické básni Svatopluka Čecha Adamité.
Záběr z husitského velkofilmu Proti všem režiséra Otakara Vávry (1956)

Jukl při této příležitosti poznamenává, že to, co marxističtí historici později označili za snahu šířit revoluční myšlenky a třídní boj proti vykořisťovatelům, byla nejspíše snaha zajistit si jídlo, kterého se na ostrově u Nežárky nedostávalo. Proto adamité přepadávali v noci okolní vsi a usedlosti. „V noci mordy a ve dne smilstvo sú páchali,“ píše Žižka.

Tím proti sobě postavili pány okolních panství. Zejména páni z Hradce a ze Stráže byli řáděním adamitů poškozeni, a proto jejich lidé Žižku v boji s husitskými heretiky podpořili.

Hle! již konce Adamitské slávě:

již se Mojžíš raněn potácí

a jak vlna po skáceném stavě

Táborů již řada burácí

rozdrceným šikem nepřátel

přes hromady mrtvých, živých těl.

Všechno ženou smrti do náruče -

jejich Bůh jim v buben hromu tluče.

Svatopluk Čech, Adamité

V úterý po svatém Lukáši (23. října 1421), překvapil podle Vavřince z Březové Žižka adamity na jejich ostrově. Obě strany se považovaly za Bohem vyvolené. Adamité zřejmě až fanaticky věřili, že nemohou prohrát a zřejmě i proto se dokázali přesile táborských dlouho bránit. Podle husitského kronikáře dokonce zabili jednoho urozeného Žižkova panoše.

K jejich fanatismu je nutné přidat fakt, že se z velké části jednalo o zkušené bojovníky, kteří ještě v řadách táborských vojsk prošli lítými boji. Jukl zmiňuje starší prameny, které popisují jak adamité, muži i ženy bojovali. Uvádí, že se žádné rány bodné ani sečné nebáli a že „meči coby je metlami mrskali.“

Rozhodující podle všeho byl počet bojovníků. Zatímco adamitů podle Jukla byla asi stovka, Žižka disponoval čtyřnásobným počtem mužů. Zvrat pak znamenala smrt vůdce adamitů, někde označovaného za Mojžíše, jinde za Adama. Po ní se zbylí bojovníci vzdali.

Kronikář Vavřinec z Březové uvádí, že skoro čtyřicet adamitů obojího pohlaví bylo zajato a následně zahubeno. Jen jediný muž byl ponechán naživu, aby o skutcích svých druhů vypověděl.

Ostrov na soutoku Nežárky a Řečice, kde se zřejmě usadili adamité

Ostrov na soutoku Nežárky a Řečice, kde se zřejmě usadili adamité

V říši nevinnosti všechny věci budou společné

Táborští pikarti skutečně v zapomnění neskončili. Jejich hříšné učení dráždilo obrazotvornost obrozeneckých historiků, spisovatelů i malířů. Za zmínku stojí například epická báseň Svatopluka Čecha. Ukázky z ní najdete v boxech.

Alois Jirásek zase v závěrečném díle své husitské trilogie líčí radikálního kazatele Petra Kániše jako muže hnaného chiliastickými vizemi a nenaplněnou touhou po krásné dceři Ctibora z Hvozdna. Filmová adaptace Otakara Vávry z roku 1956 pak zdůrazňuje především revoluční rysy táborských pikartů.

Kániš zde ústy Václava Vosky zfanatizovanému shromáždění na Příběnicích nabízí vizi ideální společnosti, která se dělí o veškerý majetek i sexuální partnery: „Každý bude svítit jako slunce v plné lásce, všichni svobodní, synové a dcery Boží. Všichni budeme uvedeni v stav nevinnosti jako Adam a Eva v ráji. V říši nevinnosti všechny věci budou společné, i ženy.“

Autoři: ,


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.