Občané západofrancouzského regionu Poitou-Charentes, kterému od roku 2004 velí socialistická favoritka, jí slouží jako pokusní králíci. Royalová si tu v zemědělské oblasti kolem klidného města Poitiers mohla vyzkoušet vládnutí nanečisto. A podle průzkumů jsou místní se svou laborantkou, která tuto oblast už od roku 1988 zastupuje v Národním shromáždění, spokojeni.
Její volební preference tu pro první kolo voleb dosahují šestatřiceti procent, v celostátním měřítku má o deset bodů méně. Její kampaň je tu proto méně intenzivní než v jiných částech Francie, ale toto zanedbávání Royalová místním vynahradí v pátek, kdy v Poitiers ukončí své předvolební turné.
"Lidé na ní oceňují entuziasmus a vůli bojovat za ně. Je to originální vizionářka," spouští propagační vyřídilku elegantní čtyřicátník, viceprezident regionu Jean-Francois Macaire. V posledních měsících v podstatě převzal od "Ségo" otěže nad krajem, ve kterém žije 1,7 milionu lidí. "Ale Royalová si do poslední chvíle nechává v regionu funkci arbitra," dodává s úsměvem.
Co je její největší úspěch? Philippe Bonnet, 41letý novinář z poitierského Centre Presse, říká: "Podařilo se jí za tři roky vytvořit 6300 pracovních míst pro mladé, která jsou dotovaná regionem. A právě nedostatek pracovních příležitostí je to, co tu lidi nejvíce trápí."
Zelená revoluce
Kritizuje její špatnou spolupráci s ostatními regiony na větších hospodářských projektech, a naopak chválí její roli v podpoře vzdělávání a boji za životní prostředí. Ekologie je její vlajková loď. Z regionálních peněz podporuje "zelenou revoluci" - lidé dostávají finanční injekce na pořizování solárních panelů nebo kolektorů dešťové vody.
V regionu, jehož pýchou jsou kozí sýry, vzniklo za Royalové také první gymnázium ve Francii, které čerpá sto procent své energie z obnovitelných zdrojů. Jmenuje se případně Kjóto.
"Ségo" se také postavila proti stavbě dálnice, která měla protínat močálovou oblast. Z její stavby nakonec sešlo. Řidič autobusu Thierry Gauthier však nesouhlasí: "Regionu chybí dálnice z východu na západ. Jak se pak máme hospodářsky rozvíjet, když tu nemáme kvalitní spojení se zbytkem Francie?"
Knížectví Nicolase Sarkozyho
Pařížská čtvrť Neuilly-sur-Seine, která se zaklínila na prestižním místě mezi Vítězným obloukem a futuristickými stavbami v La Défense, je už dlouhá léta baštou Nicolase Sarkozyho.
Už v roce 1983 si ho místní občané, kteří patří k pařížské smetánce (najdete mezi nimi třeba herce Jeana Rena nebo Gérarda Depardieua), jako 28letého mladíka zvolili za starostu.
V dalších vítězných taženích pokračoval ve všech následujících - ať už parlamentních nebo místních - volbách. Starostovat přestal až v roce 2002 kvůli vyšším politickým metám, ale dosud si tu ponechává roli radního.
Šedesátitisícová Neuilly je skutečná výkladní čtvrť Paříže. Všude plno zeleně, ukázkově udržované, rozkvetlé záhony, fasády činžáků jsou bez škrábnutí sprejera, parkem se procházejí elegantní důchodkyně, imigrantů tu potkáte pomálu. Francie jak z nereálného propagačního materiálu.
"Neuilly má štěstí na výborné starosty. Dobrý byl Sarkozy, ale i jeho předchůdce a nástupce," říká osmdesátník, který se starosvětsky v obleku vydal na svoji pravidelnou odpolední procházku po čtvrti.
Socialističtí kritici však největšímu soupeři Royalové a jeho spolupracovníkům na radnici vyčítají, že čtvrť udržuje v umělé izolaci od problémů Francie.
Každá obec by měla dát k dispozici dvacet procent svého bytového fondu na sociální bydlení. Neuilly se plnění této normy tvrdošíjně vyhýbá a pro chudší vrstvy obyvatel nabízí k životu jen 2,5 procenta svých bytových jednotek.
Naopak favorit francouzské pravice je obviňován tiskem, že si díky svým konexím pomohl ve čtvrti k apartmánu za šestinásobně nižší sumu, než by byla jeho tržní cena.
Sarkozy si pečlivou mravenčí prací a chytrým populismem ze čtvrti vyrobil svoje malé knížectví. "Mnohé místní si naklonil tím, že jim k narozeninám nechal z radnice poslat blahopřání a někdy i květiny," říká padesátnice, která bývalému starostovi rozhodně nefandí.
Vyjednával s šílencem
Největší hodinu slávy tu Sarkozy v roli starosty zažil ještě jako poměrně neznámý politik v květnu 1993. Tehdy místní mateřskou školu obsadil ozbrojený šílenec, který vyhrožoval vyhozením budovy do povětří, pokud nedostane výkupné.
Sarkozy se s ním pustil do přímého vyjednávání z očí do očí a několik dětí z jedenadvaceti rukojmích sám po dohodě s vyděračem, který nakonec zemřel při zásahu policie, vynesl ven. Od té doby už "Sarko" zůstal politickou celebritou.
Co je oběma baštám společné? Nepoznáte v nich, že se nacházíte v domovském teritoriu jednoho z favoritů. Žádná jednostranná výzdoba nástěnek ani adorace či zatracování místních politických hvězd se nekonají. Spíše mezi lidmi převládá pocit lhostejnosti. Nejčastěji uslyšíte povzdech: Už abychom ty volby měli za sebou.
