Kdo čeká na šéfa stavebního holdingu Enteria Libora Josku v předsálí jeho kanceláře, má před sebou na stolku časopis Ventilátor. S podtitulem "časopis zaměstnanců holdingu Enteria".
V něm je dvoustrana věnovaná Liboru Joskovi, když letos slavil padesátiny. Čtenář si tak může prohlédnout fotografie stavebního šéfa z dob studií nebo s dlouhými vlasy, coby rebela před nástupem na vojnu.
Jenomže vzápětí nevchází do dveří rebel, ale člověk, který byl před pár hodinami propuštěný z vazby. Znát to na něm ale moc není. "Tak jakpak to tady vypadá po té policejní prohlídce?" jsou první slova, se kterými vstupuje prvně po propuštění do své kanceláře.
Zkušeného kriminálníka asi vazba nezaskočí, ale co když úspěšný manažer musí vyměnit honosnou kancelář za celu?
Jednoduché to není, ale něco už taky vydržím. Hlavní je si to srovnat v hlavě. Nejhorší bylo, když mi zazvonili dva pánové v civilu v šest hodin ráno u branky. Pozval jsem je dál, a když mi řekli, že mají zatykač, tak jsem ženě řek: Mámo, přišli mě zatknout.
Pak začaly výslechy. Ale vy jste toho prý moc neřekl.
My jsme nevypovídali. On toho člověk jednak není hned schopen a navíc ani nevíte, o co jde. Ptali se na věci, které se táhly roky, a jak je člověk v šoku, tak skutečně nemá co říct.
Zlomilo vás tam něco? Nebo se vrací ten samý Libor Joska, jaký tu byl před měsícem?
Předpokládám, že se vrací ten samý člověk. I když je pravda, že když za mnou v den propuštění přišli nějací známí a já uslyšel znovu náš zvonek, tak se přiznám, že jsem se pokaždé jen pokřižoval, protože mi zvonek vše připomněl.
Nevyměníte ten zvonek?
Kdepak, to bude dobrý. Člověk se s tím jen musí trochu srovnat.
Působíte na mě, že to, co jste prožil, líčíte jako nějakou nevýznamnou historku.
To ne, ale říká se přece: Co tě nezabije, to tě posílí. A ta zkušenost rozhodně není k zahození. Má ji málo lidí, myslím z naší branže. Kdo jede ve drogách, ten to tak nebere, a takových tam byla většina.
Byl jste s nimi na cele?
Ne, já jsem byl sám. Ale byla to cela asi tak tři krát čtyři a půl metru. Tak jsem si naordinoval denní režim, abych vydržel 23 hodin, který jsem v cele musel každý den strávit.
Jinde jste do styku s kovanými kriminálníky nepřišel?
Přišel, během hodinové procházky. Samozřejmě se hned každý ptal, za co tu kdo je. To jsem si připadal jako méněcenný, když jsem jim řekl, že jsem si asi obstaral nějaké dokumenty dřív. Tomu nikdo nerozuměl, oni byli samé drogy nebo elpíčko. To jsem zase nevěděl já, co to je, až pak jsem zjistil, že to je loupežné přepadení. Ale za celou dobu jsem neměl konflikt ani se spoluvězni ani s dozorci.
To ale pořád nevíme, co bylo ve vazbě nejhorší.
Asi takzvaný přijímač. To byl první týden, kdy jsem měl do cely jen malé okénko v asi třímetrové výšce. Musel jsem si celý den rozkouskovat a každou činnost si musel šetřit, aby mi vydržela co nejdéle, třeba snídani. Chleba vám dali vcelku, museli jste ho kousat jako krysa, nedostali jsme totiž nůž, jen lžíci. A do toho vám pořád šrotuje v hlavě, co se může stát, o co jde, kde člověk udělal chybu. Pak je tu také rodina, můj kluk třeba dělal státnice. Pět let ho vedu k tomu, aby udělal vysokou školu a najednou tam nejsem.
Pak už to šlo?
Ono vás to otupí. Dá se zvyknout tak, že člověk najede na úsporný režim vazby. Přestanete myslet moc dopředu, jen na pár dnů. V okamžiku, kdy jsem si například uvědomil, jak dlouho bych tam mohl být, tak jsem propadal skepsi. Takže jsem psal dopisy a cvičil. Kliky, dřepy, cviky s vězeňskou stoličkou... Vypadá to úsměvně, ale pomáhalo to.
Jak vypadalo přivítání doma?
Mám silnou ženu a rodina stála za mnou. Takže přivítání v rodinném kruhu: manželka, děti, pes a pak i přátelé. A v pátek jdu synovi na tu promoci.
Bojíte se budoucnosti? Pořád můžete skončit ve vězení...
Obavy ano, ale přistupuji k tomu s pokorou a jsem připraven spolupracovat na vyšetřování.
