Pane řediteli, situace na Haiti se někdy blížila k anarchii už předtím. Nedávné obrovské zemětřesení ještě více zvýraznilo tamní chaos. Jak to ovlivňuje záchranné práce?
Podobné katastrofy automaticky navodí na určitou dobu nepřehlednou situaci. Při takovém momentu překvapení vždy vypukne zmatek. Viděli jsme to i o Vánocích v roce 2004 při tsunami v Asii. Ovšem k chaosu na Haiti přispěla i tamní politická, ekonomická a sociální situace. Poskytnutí pomoci to samozřejmě ztěžuje.
Co bylo největším problémem v prvních dnech při pomoci této karibské zemi?
Nešlo tam uplatnit logistiku, která byla známá z jiných zemí. Když se nemůžete dostat na letiště a z letiště, a proto nelze distribuovat pomoc, protože to nikdo neměl na starosti ani předtím, tak je to nepředstavitelně složité. Podobný nápor zásilek by tamní letiště "nepřežilo" ani bez zemětřesení. Prostě nejsou tam nijak připraveni na řešení podobného stavu. Ta země je sama o sobě v tragickém stavu. I bez katastrofy.
Od zemětřesení uplynulo deset dní. Co je potřeba nejvíce teď?
Zajistit hygienu, čistou vodu, poskytnout přístřeší těm, kdo nemají kde bydlet, léčit zraněné. Na Haiti existuje naše adventistická nemocnice, na kterou je Adra napojena. Uchýlilo se tam 30 tisíc lidí, samozřejmě nejenom pacienti.
ameriČANÉ SHAZUJÍ ZE VZDUCHU jídlo i vodUAmeričané začali shazovat na zemětřesením zničené Haiti vodu a jídlo s pomocí padáků přímo z letadel. Do postižených oblastí se totiž stále nedaří dopravit dostatek humanitární pomoci. |
Jak dlouho můžete mít v areálu nemocnice 30 tisíc lidí?
První týdny se jedná především o záchranu lidí. Zajistíte, aby na ně nepršelo, aby měli co jíst a pít. Pak se začnou připravovat rehabilitační projekty, které budou trvat minimálně rok, ale třeba i pět let. Postiženým se musí pomoci s bydlením a s tím, aby se mohli začít starat opět sami o sebe. Záleží nám na tom, aby se lidé vraceli do míst, kde žili.
Takže je co nejrychleji dostat pryč z těch provizorních táborů?
Ano. V táborech dochází někdy k násilí, lidé tam žijí pod psychickým tlakem, rozpadají se rodiny. Postižení by měli odejít co nejrychleji zpět do svého prostředí.
Problémem v poskytování pomoci je, že média vyvolají soucit, lidé posílají peníze, ale za pár měsíců se na to téměř zapomene.
Přesně tak. Dnes jsou na Haiti tisíce mezinárodních organizací, za několik měsíců jejich řady podstatně, ale podstatně prořídnou. Přijel jsem 16. ledna 2005 do indonéské provincie Aceh na severu Sumatry, bylo to místo nejvíce postižené tsunami. Působily tam tisíce humanitárních organizací. Jenže v březnu toho samého roku jich zůstalo jen patnáct! Na Haiti to nebude jiné.
Jaké to má důsledky pro vaši práci v této karibské zemi?
Nechceme tam dnes posílat české dobrovolníky. Protože je tam "narváno". Jenže my budeme potřebovat peníze pro Haiti za půl roku, za rok či tři. Ale za šest měsíců v podstatě už nikoho nenapadne, aby dal peníze. Takže z toho, co vybereme teď, musíme naplánovat dlouhodobější projekty.
Jak dlouho ty peníze, které Češi v těchto dnech v dobré víře posílají, potom vydrží?
V případě tsunami jen Adra vybrala kolem 120 milionů korun, celkem to bylo v Česku od lidí téměř 400 milionů. To bylo úžasné číslo a naši občané zaslouží velké ocenění. Češi jsou v tomto směru dokonce příkladní oproti jiným národům. Peníze nám vydržely na projekty po tsunami i pět let. Na Haiti přišlo naší organizaci do včerejška zatím kolem devíti milionů.
Češi jsou přeborníky v dobročinnostiZ porovnatelných zemí střední Evropy věnují Češi na pomoc nejvíce finančních prostředků. |
Je v tom podle všeho patrný rozdíl při posílání peněz pro "zapomenutou" zemi v Karibiku a známá letoviska v Asii, že?
Navíc byly při asijském tsunami Vánoce, lidi byli doma, byli rozcitlivělí a ještě tam kdekdo měl známé a zahynuli tam i Češi. Velmi to ovlivnilo výběr peněz.
"Nešťastné" národy, jako jsou Haiťané, mají tedy smůlu i při tak velkém neštěstí?
No... Z filozofického hlediska nespatřuji v tom zemětřesení největší smůlu pro obyvatele Haiti. Život se nikdy neobejde bez tragédií. Větší problém je, když je v tom necháme samotné. A to se v případě této země už stalo několikrát.
Máte obavu, že se to na Haiti zopakuje? Že se na ně svět za několik měsíců nakonec "vykašle"?
Nemyslím si to. Haiti je tak zdecimované, že bez pomoci světa se neobejde. Na základní věci tam bude peněz dost, to už je jasné. Uvidíme ale pak. I ten největší průšvih může znamenat začátek lepší cesty. Snad se to stane i na Haiti.
Dostaly se kvůli chaosu na Haiti do úzkých i zaběhnuté organizace, které se specializují na pomoc při podobných událostech?
Částečně. Humanitární organizace jsou zvyklé na určitý systém práce a ten tam nešlo hned uplatnit. Adra měla na Haiti svůj tým už před zemětřesením, a přesto se ani nám nepodařilo hned po katastrofě rozběhnout záchranné práce tak, jak jsme chtěli.
A není to tím, že velké humanitární organizace nejsou vlastně schopny změnit chod svého fungování v tak extrémních situacích?
To je vážná otázka, na kterou se kdekomu nebude chtít ani odpovídat... Budu otevřený. Je to dost rozdílné v každé zemi. Je to závislé na chodu těch vlastních organizací a ovlivňuje to zejména fakt, jak funguje spolupráce s místními lidmi. Naše filozofie je zaměstnávat co nejvíce místních lidí a na Haiti to je i v tomto směru složité. Naštěstí tam dlouhodobě pracují i kolegové z Dominikánské republiky, Španělska či z Německa.
Další věcí je, zda vůbec humanitárky spolupracují. Nejedete každá po své linii a tím není pomoc tolik koordinovaná?
Nebudu zastírat, že jistá snaha získat pozornost především pro sebe u každé organizace existuje. Dostanete se tak k více penězům. Přiznávám, že v případě Haiti zatím u nás moc spolupráce není. Naštěstí to tak není vždy. V západních zemích se peníze například shromažďují na jedno konto a pak se rozdělí.
Kdo pak určí, komu jde kolik peněz?
Podle toho, kdo co přesně dělá a jaké připravuje projekty, protože pomoc po takové katastrofě nemůže být jednorázová. Mám ale hezký příklad z loňských povodní u nás. Každá humanitární organizace sice měla své konto, ale pak jsme se rychle sešli, dohodli se a rozdělili si práci. A například oproti době před patnácti lety to funguje daleko lépe. Po zemětřesení v pákistánské části Kašmíru pracovala Adra a Člověk v tísni v jednom městě a bez problémů. Bez určitého napětí, které vytvářejí média, to ale nejde.
Opět kritika médií? V čem vytvářejí napětí?
Nepochopil jste mě. Myslím tím, že jde o to, jak to média popisují. První tři dny po jakékoli katastrofě jsou rozhodující pro získání množství financí. Pokud to mají noviny na první stránce a televize podobnou událost hrají na začátku zpráv, je jasné, že peníze na pomoc od lidí přijdou. Pokud to tak není, bohužel to bývá problém. Na druhou stranu jde i o interpretaci lidského utrpení. Přiznám se, že se v televizi nemohu dívat na tak sugestivní obrazy utrpení. Na druhou stranu uznávám, že bez práce médií by nebyly peníze na pomoc.
Mnoho lidí se pak ptá, zda jejich peníze posílané na tyto účely nakonec nevyletí komínem. Zda je někdo na místě nerozkrade. Jaká je vaše zkušenost?
Nedá se to vyloučit, jenže to se většinou netýká samotných humanitárních organizací, ale místních lidí či úředníků. Korupce je v každé zemi, i u nás, jen je zde sofistikovanější. V případě Haiti a Adry to budou hlídat především cizinci, kteří tam působí a budou působit.
Na pomoc Haiti přispěchaly i mnohé státy. Sypou tam pomoc. Může státní mašinerie ohlídat a dohlédnout, kam peníze daňových poplatníků jdou?
Mnohem lepší je dát peníze organizacím, které tam působí. Nedovedu si představit, jak stát ohlídá, kam jeho peníze třeba na Haiti přesně jdou. Nemá na to vytvořený systém a ani zdatné zaměstnance.
Kdo je Jan BártaJan Bárta Narodil se před 53 roky v Ústí nad Orlicí jako syn adventistického faráře. Vystudoval původně propagační výtvarnictví a pak také teologii, kterou dokončil až dlouho po listopadové revoluci. Mezitím pracoval například dvanáct let v Dole Paskov, žil také v Kanadě a na Aljašce. S humanitární organizací Adra spolupracuje od roku 1995, kdy vyjel do Čečenska. Vede ji od září 2004. Jan Bárta je ženatý, má tři děti a dvě vnoučata. Jeho koníčkem je malířství. |
Přesuňme se k jinému problému a humanitární pomoci. Po tsunami na Sumatře v prosinci 2004 i po zemětřesení v Pákistánu v říjnu 2005 se na těchto místech přes své nadace ke slovu rychle dostala nejrůznější radikální islamistická hnutí. Nepřispívá vlastně pomoc Západu k tomu, že "léčí" vedle potřebných i svého nepřítele?
Hodně o tom přemýšlím. Moje zkušenost z Pákistánu nebyla v tomto směru nejlepší. Imámové z mešit vyzývali, aby nebyly v humanitárních organizacích zaměstnávány místní ženy, došlo dokonce i k jejich napadení. I nám vyhrožovali fyzickým násilím. Byl to pro nás zcela nepřijatelný postup. Ovšem nepomáhat potřebným je pro nás na druhou stranu nemožné a ten problém by to nevyřešilo. Nemůžeme se před podobnými zeměmi zavírat a hrát si jen na vlastním písečku.
Dobře, ale některé humanitární organizace prosazují pomocí své práce i zájmy a možná i politiku někoho jiného. Není to v konečném důsledku až nebezpečné?
Teď bych měl začít krásně hovořit o Adře, jak je úžasná a že něco podobného nedělá...
Upřesním to. Za šířením dobra a lásky může být i sledování dlouhodobých cílů a záměrů.
Odvisí to od různého nastavení jednotlivých humanitárních organizací. Adra byla založena adventistickou církví ve Spojených státech. Já sám jsem synem adventistického faráře. Jsme však minorita, v Česku nás je deset tisíc, to je naší předností, nikoho neohrožujeme. Pro některé lidi jsme přesto u nás nepřijatelní svým viděním světa. Ale Adra i v české sekularizované společnosti prokázala, že je schopna dobře dělat věci, které pomáhají postiženým po celém světě. Lidé nám posílají peníze, protože věří, že je použijeme správně. To je pozitivní.
Odpovězte mi upřímně. Nechcete přes humanitární pomoc otáčet lidi na svoji víru?
Ne. Například v tom Pákistánu by nic takového ani nešlo.
Dobře. A nesměrujete více pomoci svým souvěrcům než ostatním? Například na Haiti je kolem 35 tisíc adventistů, máte tam vlastní nemocnici i univerzitu.
Opět ne. Skutečně ne. Moc si to hlídáme. Dokonce se ti naši souvěrci na nás někdy zlobí, že jim nepomáháme víc než ostatním. To by zmizela podstata naší práce. Nejsme nástrojem na přesvědčování lidí v případě náboženství. Nejsme misionáři. V indonéském muslimském Acehu jsme po tsunami postavili 27 škol, ale tam učí místní. Prožil jsem část svého života v komunismu, a proto miluji svobodu. Také vím, že náboženství může být úžasný nástroj manipulace, tomu se nevyhne ani křesťanství. Ale Adra svých křesťanských kořenů nikdy nezneužila.
Jenže islámské nadace a organizace to naopak často dělají. Přes školy, nemocnice i podobně pomohly přivést k islámu za poslední čtvrtstoletí velkou část subsaharské Afriky. To je nerovný boj, ke kterému Západ bohužel jen přihlíží.
Souhlasím. Islám je dnes na postupu a je velmi agilní. Chce se prosadit i v Evropě. Měl jsem divný pocit, když jsem jel po francouzském Provensálsku a v jednom městě byly dveře kostela zatlučeny prkny, ale mešita byla otevřená. Věřím sice pořád ve vnitřní sílu křesťanství, ale evropská kultura se až příliš zaobírá kultem úspěchu. Mnoho lidí měří vše pouze penězi a svým vlastním úspěchem. To není dobrá cesta.
Vy sám se věnujete humanitární práci léta. Přece i vy máte z některých vašich akcí radost či uspokojení. Když už hovoříte o kultu úspěchu.
Ale my to neděláme kvůli kultu úspěchu. Nejdůležitější přece není a ani nemůže být to, že si předtím potřební lidé mohou konečně koupit mobilní telefon nebo novou televizi, ale to, že mají vůbec opět chuť k životu. Máme například rozvojový projekt pro zemědělce v Mongolsku. Tam nešlo o mrkev a melouny, ale o to, že lidé, kteří přišli o svá stáda, mají novou naději na trochu lepší život. Trvá to už tři roky a já mám pocit, že ti lidé uvěřili tomu, že to je správná cesta. Doufám, že tam vydržíme i nadále.
