Novinařině podřídil všechno, nestihl se rozloučit s matkou, opustil manželku i malého syna. Za práci pro CNN letos pětačtyřicetiletý reportér Tomáš Etzler dostal cenu Emmy, stejnojmenná cena pro novináře i seriálové hvězdy – prestižní jako Oscar pro herce.
Obálku s certifikátem otevřel teprve nedávno, týdny ji doma nechal ležet. Zrovna žil olympiádou v Číně. "Potěšilo mě to, ale práci nedělám pro ceny ani pro peníze. Chci být tam, kde se dějí závratné historické události," řekl Etzler v telefonickém rozhovoru pro MF DNES. - čtěte Český televizní reportér Tomáš Etzler dostal prestižní cenu Emmy
Čtyřiadvacet měsíců prožil ve válce, třeba v Afghánistánu nebo Iráku. Několikrát mu šlo o život, naposledy v Pákistánu – měl být ubytován v hotelu Marriott, před nímž minulou sobotu vybuchla bomba. "Měl jsem tam být od čtvrtka, ale opozdila se mi víza, takže jsem přiletěl v neděli. Měl jsem štěstí."
A zase jste byl na místě, které se právě stalo středem světa.
Tak to mám nejradši.
To, že jste tam cestoval ještě před výbuchem, byla náhoda? Nebo jste tušil, že se tam něco stane?
Ta země je neprávem opomíjená. Vládne tam chaos a je to soused Afghánistánu, což je centrum největších konfliktů na světě. Původně jsem tam měl udělat pro Českou televizi několik reportáží. Ale úkoly se změnily – bohužel i kvůli smrti našeho velvyslance Iva Žďárka.
Neměl takové štěstí jako vy nebo pákistánský prezident, který tam měl zrovna být na slavnostní večeři.
Tuhle informaci šíří pákistánské ministerstvo vnitra. Nechápu proč. Mluvil jsem s majitelem hotelu a prezidentská večeře se tam konat neměla.
Kdy vám v práci šlo o život?
Tak sedmkrát. Třeba na Haiti na mě mířil mladý kluk brokovnicí. V Iráku mě zranil granát. Nebo těsně před námi vybuchlo auto, které najelo na minu. Pak jsem se jednou zdržel ve střižně a nestihl jsem vojenskou patrolu, během které zahynuli dva američtí vojáci. A tak dále.
Jak se pracuje s vědomím, že kdykoli můžete zemřít?
Kdybych na to myslel, tak mě to paralyzuje. Prostě dávám pozor, jaká auta jsou na ulici, jestli nás někdo nesleduje. Snažím se zbytečně neriskovat.
A daří se to?
(přemýšlí) Když spadl ten granát na iráckou školu a dost ošklivě mě zranil, byl jsem tam jediný novinář. Tušil jsem, že se tam večer něco stane, tak jsem tam šel. Riskoval jsem? Nebo jsem jen následoval správný instinkt? Viděl jsem na vlastní oči, jak umírají američtí vojáci, umím popsat válku. Riskoval jsem zbytečně? Myslím, že ne. Nešel jsem tam kvůli dobrodružství, ale kvůli tomu, abych mohl divákům dát pravdivé záběry přímo z místa.
Máte nějaké desatero, jak přežít?
Ještě v CNN jsem prošel dvoutýdenním školením. Tam nás osm hodin denně učili první pomoc. Co dělat, když váš džíp přepadnou banditi, jak rozpoznávat miny, jak se chovat, když vybuchne granát. Hlavně nesmíte propadnout panice. Musíte zjistit, jestli jste při smyslech, třeba si spočítat prsty na ruce, osahat si tělo, zběžně se podívat, jaká máte zranění, a pak se rozhlédnout a co nejrychleji utéct do bezpečí.
To znamená?
V hotelu se jdu hned první den podívat, kde jsou únikové cesty. Snažím se zamluvit si vždy pokoj ve třetím patře. Prý je nejbezpečnější. Vlna od výbuchu už tam není tak silná. A když začne požár, dostanete se z budovy poměrně rychle. Mimochodem v tom pákistánském Marriottu by mi to nepomohlo - třetí patro bylo úplně zničené. Když přijedu na nové místo, zjistím si, kde je slušná nemocnice a jak se v jejich řeči řekne doktor. U sebe mám lékárničku a v ní čisté jehly, kdyby mi někdo chtěl dávat transfuzi.
Zažil jste válečné hrůzy. Dojalo vás z toho něco?
Spousta věcí. Třeba z Kandaháru si pamatuju vojáky, kteří přišli o nohy a teď žebrají, protože afghánská vláda nemá prostředky se o ně postarat. Ale emoce přijdou většinou až na hotelu. Ve vypjatých situacích se soustředím na práci. Nejsem vystudovaný kameraman, takže uvažuju nad záběrem. Když v té irácké škole bouchnul granát a probral jsem se ze šoku, plazil jsem se pro kameru. Ale bohužel jsem si ji zamazal od krve, takže nešlo točit.
Vedle vás umírali vojáci a vy jste myslel na záběry? Nepřipadáte si jako hyena?
Byl jsem tam jako novinář, nikoli lékař. A američtí vojáci by na sebe stejně nenechali sáhnout civilistu.
Takže točíte za každé situace?
Už ne. Američtí vojáci dělali kdysi v Iráku razie po domech, hledali zbraně. Zpočátku jsem byl nadšený. Rozrazili dveře, pobíhaly tam polonahé muslimky, děti brečely, muži zatínali pěsti. Fakt skvělý záběry. Ale po třech letech mi to začalo vadit. Připadal jsem si jako perverzní voyeur. Představil jsem si, že by taková armáda vtrhla do našeho domu, když jsem byl ještě malý. Volal jsem do redakce, že si musím odpočinout. To bylo naposledy, co jsem byl v Iráku. Ještě mi to párkrát nabídli, ale měl jsem strach, že bych se tam zase dostal do téhle emocionální roviny a nebyl objektivní. Kamarádi a brácha mi také říkali, ať tam nejezdím. Tak jsem odletěl do Německa a dělal ptačí chřipku.
Přišel jste během válečného konfliktu o někoho blízkého?
O pět kamarádů. O dva kolegy ze CNN v roce 2004, o rok dřív při útoku na Bagdád o kolegu z Reuters, se kterým jsem strávil tři měsíce ve stanu v Afghánistánu. Nejstrašnější ztrátou byla smrt Marly Růžičkové, Američanky českého původu, pracovnice nevládní organizace a mojí velké kamarádky. Ona změnila americké dějiny - díky ní Kongres kompenzuje pozůstalé po některých civilních obětech, které armáda omylem zabila. V roce 2002 na tom začala dělat, o čtyři roky později dostala pro oběti 64 milionů dolarů - blondýna z Kalifornie. Neuvěřitelný příběh. Jezdila po Iráku a zjišťovala ty nejhorší případy. Jednou předjížděla konvoj amerických vojáků a vybuchla tam bomba. Hodně kolegů brečelo.
I vy?
Mě to mrzelo. Já nebrečím.
Nikdy?
Plakal jsem dvakrát v letadle, když jsem se vracel z Iráku. Když jsme vzlétli, začaly mi téct slzy. Najednou máte normální oblečení, nepotřebujete helmu ani vestu, přijde k vám servírka a nabídne vám drink... Bylo to asi vyčerpáním. V Iráku jsem několikrát strávil dva až tři měsíce, dělal jsem i čtyřicet hodin v kuse, pak jsem přijel domů a spal jsem týden.
Mají váleční zpravodajové svého psychiatra?
Já ho nemám. Ale je fakt, že váleční novináři prožijou podobné věci jako vojáci, také mívají posttraumatický syndrom. Byl jsem ve válce 24 měsíců. A po tom zranění od granátu mi v redakci doporučili, abych zavolal psychologovi. Z té irácké události jsem nebyl ani moc špatný. Když si to vybavím, zvýší se mi trochu tep. Ale neupíjím se.
Takže jste si pomohl sám.
Nakonec jsem zavolal. Ptal se mě: "Kdy jsi byl v kině?" A já na to: "Mě to nebaví." Následovala otázka: "Kdy jsi přečetl knížku?" Odpověděl jsem: "Je to dávno, četl jsem o Iráku a o islámu." A následoval poslední pokus: "Kdy ses šel projít?" Řekl jsem: "Proč bych to dělal?" Až časem jsem si uvědomil, že měl pravdu. Že když mi nelítají kulky kolem hlavy, mám pocit, že nežiju. I můj kamarád v Praze mi vytýkal, že se nedokážu bavit o ničem jiném než o válce v Iráku.
A teď?
Je to snad lepší. Změnil jsem se trochu, když jsem přijel do Berlína, tam bylo jiné prostředí. Kamarádil jsem se tam s filmovými a divadelními režiséry, chodil jsem si do parku povídat. To byla moje terapie.
Nemáte někdy chuť ty zbídačené lidi kolem zachraňovat?
Nejsem charita, ale někdy pomůžu. Na letišti v Afghánistánu je žebrák vedle žebráka. Nemůžete dát všem. Mám pravidla. Když to je muž, musí mu chybět aspoň jedna končetina. Když je to žena, musí to být vdova. A dítě? Nechci je učit špatným zvykům, takže si to musí odpracovat. Třeba mi půl dne nosí stativ za pět dolarů, ti menší svačinu.
Pomohla někomu vaše reportáž?
Několikrát. V Iráku za mnou jednou přišel otec osmileté holčičky - měla obrovský nádor na obličeji. Natočil jsem o ní, a protože znám v USA hodně plastických chirurgů, poslal jsem jim fotky. Ta holčička byla operována, zaplatila to charitativní organizace. A změnil jsem život i dvacetileté dívce Ranii, irácké novinářce. Stálo mě to hodně sil a skoro všechny úspory, měsíčně jsem jí posílal dvě stě až tři sta dolarů. Za Saddáma Husajna přišla o otce i bratra. Pak jí Američané při okupaci omylem zastřelili sestru.
To je šílené.
Natočil jsem s ní reportáž, protože pro mě byla symbolem Iráku, který trpěl z obou stran. Její příběh byl tak dojemný, že jsem se rozhodl jí pomoci. V roce 2005 jsem ji dotáhl do Česka, kde strávila čtyři měsíce. A pak jsme jí pomohli najít práci v Americe. Teď je vdaná a bere plat 70 tisíc dolarů ročně.
Jak jste to dokázali?
Nebyla to jen moje zásluha. Přes českou ambasádu v Iráku jsem jí pomohl rychle sehnat víza. Má bývalá žena ji ubytovala, syn se kvůli tomu přestěhoval k ní do pokoje, aby měla soukromí. Pomohli i čeští novináři - Rania oslovila stanici Al Hurra, svobodnou iráckou televizi vysílající v Americe, ale chtěli po ní video. Tak jsem poprosil kluky v České televizi a ti ji po Událostech posadili do židle a natočili ji, jak čte arabské noviny. Silný příběh, to bude kniha. Přitom jsem si ten krok několikrát vyčítal. Čekal jsem s bratrem v Česku na letišti, letadlo mělo zpoždění a já si říkal: "Co jsem to udělal? Budu mít na svědomí iráckou uprchlici." Rozklepal jsem se.
Proč?
Bál jsem se, že se to nepovede, že za ni budu mít zodpovědnost. Visela na mně, padesátkrát denně mi volala. Když dostala v Americe tu práci, měla hrozné výčitky, že pracuje pro vrahy své sestry, z Iráku jí chodily výhrůžky. Bylo to na psychiatra, ale to je pro Araba stigma, do kterého nikdy nepůjde. Provolali jsme spolu hodiny. Teď už je to snad lepší.
Vy máte teď přítelkyni v Číně. Jak často si voláte?
Jednou denně. Chápe to. Dělá podobnou práci, je korespondentkou švýcarské televize v Číně. Měl jsem vynikající vztah i předtím, se Skotkou žijící v USA. Zničil jsem ho, byl jsem doma čtyři měsíce v roce. Nedávno jsem seděl s novináři v hospodě v Jeruzalémě - čtyři chlapi stihli dohromady šestnáct rozvodů.
I vy máte jeden za sebou. Po návratu z Iráku jste se rozvedl. Ale už na začátku 90. let jste rodinu opustil a odcestoval do Ameriky. Neměl jste výčitky?
Synovi bylo tehdy deset let, tři roky jsem ho neviděl. Nenaučil jsem ho jezdit na kole, nevzal jsem ho na fotbal... Teď je dospělý, má přítelkyni, dobrou práci. U piva jsme si to vyříkali a máme dobrý vztah, otevřený. Aspoň za mnou mohl přijet do Ameriky, finančně jsem mu mohl přilepšit. Ničeho v životě nelituju, tohle je to jediné.
A maminka? Nebyl jste tu, když umírala.
Mamince jsem nemohl pomoct, měla alzheimera. Ta zpráva přišla ze dne na den. Tou dobou jsem akorát začínal v CNN. Dostal jsem šanci po letech, kdy jsem myl okna a podlahy. To byl úplný začátek. Zrovna jsem potřeboval ukázat, že zvládnu úplně všechno, pracoval jsem bez dne volna. Nemohl jsem se vrátit, měl jsem strach, že bych o práci přišel. Ale jezdil jsem za ní, na letenky jsem si tehdy půjčil tisíce dolarů.
Dokázal byste upřednostnit něco před prací? Třeba rodinu?
Ano, to jsou otázky, které si musím vyřešit.
A?
Kdybych měl doma mimino, nemůžu být tři měsíce v Afghánistánu nebo se honit po čínském venkově. Při současné práci rodinu mít nemůžu. Nemám víkendy. Dělám do dvou do rána, v Číně jsem celý den v pohotovosti.
Tak byste změnil práci.
Jsem pragmatik. Co bych dělal? Nejsem milionář. Potřebuju se živit. Moc jiného toho neumím. Mohl bych dělat filmy nebo napsat nějakou knížku.
Uspokojovalo by vás to stejně jako válečné zpravodajství? To je přece mnohem menší adrenalin.
Nedělám to kvůli adrenalinu. Myslím, že to je důležitá práce. O invazi do Iráku se bude psát do učebnic a já byl u toho. A ta fakta, ze kterých budou historikové vycházet, jsem zprostředkovával. Pro mě je žurnalistika vyprávění příběhů. Když popisuju invazi do Iráku, představím rodinu, které ve válce umřel někdo blízký. Je to silnější než holá čísla. S tou bolestí se mohou lidi ztotožnit. Snažím se být vypravěč, ne statistik. Hlavně že je dobrý příběh, který lidi osloví a vyvolá emoce.
