„Krvavý pes Frank“ byl za protektorátu jedním z nejnenáviděnějších lidí v Česku. Jeho podpis nesla většina rozsudků smrti. Vytýkán mu byl zejména zásah proti studentům 17. listopadu 1939, popravy po heydrichiádě, následné vypálení Lidic a Ležáků a mnohé další. „Byly to stovky, tisíce obětí,“ uvedl Martin Sovák, vedoucí badatelny Státního oblastního archivu v Praze.
Skleněné okoK. H . Frank byl při dětské hře trefen kamenem do pravého oka. On sám uváděl, že to bylo někdy mezi devátým až desátým rokem. Lékaři se dlouho snažili o nápravu, ale nakonec v roce 1918, když bylo Frankovi dvacet let, mu oko vzali a nahradili skleněným. Historik Michal Burian zmiňuje vtip, který o Frankovi za protektorátu koloval: Frank si nechá přivést gestapem vězně a zeptá se ho, jestli pozná, které z jeho očí je implantát. Vězeň neváhá a rázně odpoví, že pravé. Frank se zarazí a zeptá se, jak k tomu došel, přičemž vězeň odpoví, že se na něj dívalo tak nějak lidsky. |
Frank si byl vědom, jak je vnímán, přesto v Praze vytrval až téměř do konce války. V Černínském paláci byl ještě 8. května. V noci na 9. května pak s rodinou prchl k Američanům.
Při výslechu uvedl, že ho doprovázel jeho pobočník major der Schutzpolizei Hoffman, SS-Brigadeführer Voss a čtrnáct mužů osobní stráže. Američané byli podle něj o jeho příjezdu předem informování. Zatkli ho u Rokycan a odeslali do Plzně a později do Wiesbadenu. Nakonec ho předali do Československa.
Pro Franka to byl nejhorší možný scénář. Bylo mu jasné, jaké má u zdejšího soudu šance. Svědčí o tom i to, že ho nikdo nechtěl hájit. Přidělený obhájce ex-offo Kamil Ressler se ještě zkoušel bránit, že nebyl v pořadí, a Franka tak měl dostat někdo jiný. Ke cti mu nutno připsat, že i když neuspěl, Franka hájil velmi dobře.
Bývalý ministr Frank zase po celou dobu usiloval o to, aby byl souzen v Norimberku, kde cítil větší šance.
S Čechy jsem se nestýkal, vysvětloval Frank neznalost češtiny
Československé úřady Franka vyslýchaly od srpna 1945 opravdu důkladně řadu měsíců. Patrná je snaha získat co nejvíce informací už od doby, kdy začal spolupracovat se Sudetendeutsche Partei (SdP). Frank s vyšetřovateli mluvil německy. „S Čechy jsem se vůbec nestýkal,“ vysvětloval, proč se nikdy nenaučil česky.
Popisoval, jak v roce 1933 ještě jako knihkupec v Karlových Varech vítal nástup Hitlera k moci. „Praktických důsledků jsem z toho však nevyvodil,“ tvrdil. Ale už o rok později se vzdal svého knihkupectví ve prospěch SdP a stal se zástupcem předsedy strany Konráda Henleina. V roce 1935 pak byl za stranu zvolen poslancem, zároveň vedl poslanecký klub strany.
Na dotaz vyslýchajícího Františka Kropáče uvedl, že „organizace neměla ilegálních úkolů, o nějaké její ilegální činnosti mi není nic známo“. Přiznal ale, že předával důvěrné zprávy tehdejšímu německému velvyslanci. „Bylo mi jasné, že dle československých zákonů se dopouštím zrady podáváním informací o politické situaci a o národním statutu důvěrné povahy, jak byl řešen ve vládě,“ řekl.
15. března 1939 dostali s Konrádem Henleinem vyrozumění, že se mají dostavit k velícímu generálovi pancéřových vojsk Erichu von Höpnerovi. S ním jeli do České Lípy, kam přijel kolem 14:00 zvláštní vlak Adolfa Hitlera. K.H. Frank následně jel v čele Hitlerovy kolony do Prahy. Prý to dostal rozkazem.
Hitlera viděl poprvé na olympiádě v roce 1936. Z jeho návštěvy Prahy 15. března si vybavoval především to, jak stál na Hradě u okna a „mluvil o kráse Prahy, o tom, že na Petříně nechá vybudovat monumentální umělecké dílo“.
Následně se stal státním tajemníkem pro protektorát. „Byl jsem tím sám zcela překvapen,“ vysvětloval na dotaz, proč funkci nedostal Henlein. Ten Frankovo jmenování těžce nesl a jejich cesty se tehdy rozešly.
Rozkazy chodily z Berlína, projevy mi schvaloval Hitler
Svou činnost za protektorátu Frank omlouval, podobně jako většina nacistických zločinců, tím, že pouze plnil rozkazy. Na počátku byly podle něj demonstrace 28. října 1939. Kvůli nim mu volal rozlobený Hitler.
Nic jsem nedostával, vilu v Bubenči mi přiděliliSám sebe Frank popisoval jako osamoceného člověka. „Jsem spíše samotářem a těch několik minut volného času, co zbývalo, věnoval jsem rodině. Na dotaz prohlašuji, že jsem neměl přítelkyně,“ vypověděl. Když se ho vyšetřovatel ptal na majetek, uvedl, že nemá žádné nemovitosti. Přiznal jen patnáct tisíc říšských marek v liberecké pobočce nacistického fondu Kreditanstalt der Deutschen a stejný obnos v hypotekární zápůjčce města Liberce. Do Plzně vezl 1 500 říšských marek. Odmítl, že by za svou činnost byl nějak odměňován. „Vila po židovi na Yorckstrasse 11 (dnes opět Na Zátorce, pozn. red) v Bubenči mi byla přidělena jako naturální byt,“ uvedl. |
Když pak měl pohřeb Jan Opletal, vydal proto příkaz zabránit demonstracím „všemi prostředky“. Rozkaz k zásahu v noci na 17. listopad, k zastřelení devíti studentů a odeslání dalších do koncentračních táborů přišel podle něj z Berlína. „Přiznávám, že podle lidských citů a lidských zákonů to musí býti označeno jako vražda,“ řekl Frank na dotaz, zda byla podle něj poprava českých studentů vraždou.
Podobně se bránil i ohledně heydrichiády či Lidic a Ležáků. U soudu však například velitel kladenského gestapa a jeden z vykonavatelů lidické exekuce, Harald Wiesmann vypověděl, jak se Frank přijel na vypálení Lidic podívat a byl prý spokojen, jak byl práce vykonána. Také předseda protektorátní vlády Jaroslav Krejčí uvedl, že Frank vypálení Lidic sám nařídil.
Když mluvil Frank o holokaustu, vinu dával také Berlínu. „Nemohu udati, zda Hitler sám toto nelidské fysické vyhlazení evropského židovstva nařídil, nebo Himmler jednal sám od sebe a tím tuto nesmírnou krevní vinu uvalil na nacionálně-socialistický režim a také na německý národ,“ řekl.
Poprava pár hodin hodin po rozsudku
Soud vynesl verdikt 21. května 1946. Tehdejší noviny psaly, že bylo 9:28, když soudce Vladimír Kozák vyřkl slova, že se K.H. Frank odsuzuje k trestu smrti oběšením. Poprava měla být veřejná, protože „surový způsob, jímž byly zločiny spáchány, zvrhlá povaha pachatele, počet jeho zločinů i jeho postavení mluví pro veřejný výkon trestu“.
Nejprve však bylo nutné přečíst odůvodnění. To bylo rozsáhlé a přednes skončil až o den později 22. května po deváté hodině. Prokurátor Drábek poté oznámil, že není důvod pro odklad vykonání rozsudku.
Jedinou možností odsouzeného byla milost prezidenta. Edvard Beneš mu ji však neudělil. Proto už ve třináct hodin vede eskorta Franka na popravu. Dvůr na takzvaném ženském nádvoří pankrácké věznice byl plný. Na popravu bylo nejprve rozdáno čtyři tisíce, pak tisíc a pak ještě dvakrát po pěti stech vstupenkách. Dále ji sledovali novináři a pozvaní hosté, v přední řadě například sedm žen z Lidic. Zájem však byl mnohem větší a agresivita těch, na které vstupenky nezbyly, byla tak velká, že musela být přivolána policie.
Soudce Kozák přečetl zkrácený rozsudek a Frank odpověděl „jawohl“ (ovšem) na dotaz, zda rozuměl. Poslední přání Frank odmítl. „Německo musí žít, i když my umíráme. Ať žije německý národ, ať žije německý duch. Německo bude žít dále,“ jsou jeho poslední slova. Pak kat František Nenáhlo ukončil jeho život.
