Aby nebylo mýlky: poslancům dozor nad konsolidační agenturou neupíráme. Naopak. Jsou zástupci občanů, rozhodují o hospodaření státu a do agentury padají nesplacené miliardy z bank a podniků, které stát na sebe převzal. Dnes agentura spravuje dluhy za čtvrt bilionu, zakrátko to bude už přes čtyři sta miliard tedy žádné drobné. Snaží se je vymoci zpět.
Čím víc peněz z dlužníků dostane, tím víc daňový poplatník ušetří. Reprezentativní dohled poslanců v tak vysoké hře peněz není proto od věci. Obchod s dluhy totiž patří k těm nejlukrativnějším. Vyslanci sněmovny, oněch sedm mužů, ovšem reprezentativním dozorem nejsou.
Dá se jim prominout, nejsou-li profesionály v bankovnictví. Nedá se však uvěřit, že složení dozorčí rady jen z členů ODS a ČSSD je čistě náhodné. Politici faktické koalice si sami zařídili, aby získali přístup ke všem citlivým důvěrným informacím o stovkách privátních podniků, které mají cenu zlata.
Bez přítomnosti opozičních očí by měli pravomoc požehnat či vetovat každičkou likvidaci dluhu, každičký návrh na bankrot. Pro neviditelné propojování podnikatelské a politické sféry si těžko představit lepší prostředí.
Nejhorší varianta by pak mohla vypadat následovně: Poslanci si dají tisíce měsíčně za to, že se nechají zkorumpovat na účet státu a občanů. Je snad v našich krajích tak nemožná, tak absurdní?
Opoziční smlouva bohužel zaručuje, že takový nemrav může být kdykoli strpěn jako další "standardní politické rozhodnutí". Člověk, volič, by si mohl alespoň zapamatovat, k jakým důsledkům může jedno "nestandardní povolební řešení" vést.