A stejnou měrou se dnes liší demonstrace polských a českých zemědělců. Polští farmáři demonstrují už dlouhá léta a po vzoru svých francouzských kolegů na to chodí pěkně zostra. Stavějí barikády, převracejí traktory. Jsou perfektně organizováni a mají i svou silnou populistickou stranu zastoupenou v parlamentu.
Ve Francii se běžně zapalují hory pneumatik, obchody a rozbíjejí McDonaldy. Vláda pak někdy - nebo spíše docela často ustoupí. Je tu pochopitelně navíc ještě jeden důležitý rozdíl. Česká společnost je svým způsobem sociálně vyspělejší než polská.
V zemědělství pracují pouhá tři procenta práceschopných, v Polsku je to skoro dvacet procent. Lze diskutovat, do jaké míry jsou zájmy polských zemědělců zájmem národním, tedy celospolečenským. U nás není v tomto směru o čem diskutovat. Naši politici nemají proč se zemědělců bát. Je jich málo.
Dojednané podmínky vstupu do EU nejsou skutečně pro naše zemědělce, především v krátkodobé perspektivě, nijak výhodné. Jejich konkurence bude na společném trhu v lepší pozici, teprve později se možná situace zlepší. Nejsou to navíc oni, kdo si vymyslel ten příšerný způsob dotací zemědělství v EU. Bez dotací by mohli konkurovat nižšími náklady. My však nechceme do EU kvůli zemědělské politice, za zemědělce se brát nebudeme, stejně teď EU víc nedá.
Zemědělec není žádný osvícený filozof, ani volič nějakých evropských demokratů, ani žádný obětavec. Může jít dělat jinou práci anebo zůstane na svém, a pak tedy bude veřejně vyjadřovat své zájmy, priority, pocity nebo svůj odpor.
