Po skončení druhé světové války se situace v Evropě už zdaleka nepodobala době předválečné. Evropští Židé, kteří přežili holokaust, zoufale toužili po bezpečném útočišti. Po své vlastní zemi, kde by nebyli jen bezprávnou a bezbrannou menšinou. Avšak Británie pod arabským nátlakem omezila imigraci do Palestiny a jen asi 80 000 uprchlíků se podařilo, převážně nelegálně, u palestinských břehů vylodit. To ještě netušili, že je čeká válka za nezávislost, a už vůbec nebyli schopni myslet na to, že stát, který si vybojují, připraví 700 000 palestinských Arabů o jejich domovy. Po prožitku holokaustu byli nuceni Židé v Palestině myslet jen na jednu věc: na přežití. Kdyby válku s Araby prohráli, neměli by už kam jinam jít. Také proto ji vyhráli.
Několik let po vzniku státu našlo svůj nový domov v Izraeli ještě dalších 300 000 evropských Židů přeživších holokaust a asi půl milionu dalších z arabských zemí, kde se jejich život stal dost nesnesitelným kvůli izraelsko-arabskému konfliktu. V průběhu dalších desetiletí se sem přistěhovaly další stovky tisíc Židů, ale už ne proto, že by jim šlo o život, ale spíš kvůli vlnám antisemitismu, které se čas od času ještě někde přehnaly.
Nevyřešené rozpory
Už šedesát let mají Židé svoji vlastní zem, v níž tvoří většinu, a sami rozhodují o svém osudu, mají jednu z nejsofistikovanějších armád na světě, hovoří svým staronovým jazykem, vytvořili svéráznou multikulturní společnost a kvetoucí ekonomiku. A přece si Izrael stále ještě není jist sám sebou. Proč?
Pět válek, kterými od svého vzniku prošel výbušný izraelsko-palestinský konflikt, jehož řešení je v nedohlednu, jeho pocitem bezpečnosti stále otřásají. Kromě toho si Izrael stále nevyřešil své základní rozpory. Dodnes nemá jasné státní hranice ani hlavní město, neví, jestli patří do Evropy, nebo na Blízký východ, nerozhodl se, jestli chce být státem židovským, nebo demokratickým, a o jeho budoucnosti dodnes rozhoduje minulost. Dávná i nedávná.
Izraelci mají nejsilnější armádu na Blízkém východě, ale přesto se v noci budí strachy z toho, že je Palestinci a celý arabský svět chtějí smést do moře. Kvůli tomuto pocitu ohrožení vidí za každou kritikou izraelské politiky, třeba oprávněnou, závan antisemitismu. Tento zakódovaný strach ze světa měl právě židovský stát vyléčit tím, že poskytne Židům po dvou tisíciletích exilové nejistoty bezpečí. Pro Židy v diaspoře byl pocit věčné nejistoty zdrojem židovského humoru, jímž čelili pocitu bezmoci vůči okolnímu světu. V Izraeli však pocit permanentního ohrožení vede k posedlosti bezpečností, která se stala svrchovaným cílem světícím téměř všechny prostředky včetně porušování lidských práv, mezinárodního práva i vlastních demokratických zákonů.
První izraelský premiér David Ben Gurion říkal, že založením Izraele jsme dostali Židy z ghetta, teď ještě musíme dostat ghetto z Židů. To se však ani po šedesáti letech zcela nepodařilo. Svědčí o tom i betonová bezpečnostní zeď, kterou Izrael v posledních letech buduje na obranu před teroristy. Zeď sice dost úspěšně uvěznila Palestince, zároveň však působí jako zeď středověkých ghett, která kdysi oddělovala Židy od zbytku světa a dnes odděluje Izraelce nejen od sousedů, ale i od výhledu na okolní krajinu a na obzor směrem na východ.
Koho nevidíme, není
Bezpečnostní bariéra také vyvolává klamný pocit, že vše je vyřešeno. Když Palestince nevidíme, tak prostě neexistují. A my se nemusíme zabývat řešením konfliktu, které stejně neexistuje. Sejde z očí, sejde z mysli. Okupace mezitím trvá a osmnáctiletí izraelští vojáci na checkpointech a v tancích rozhodují o životě a smrti nejen ozbrojených teroristů, ale i žen, dětí a otců početných rodin.
Po čtyřiceti letech okupace si Izraelci jen velmi pomalu a neochotně připouštějí, jak vysokou cenu za ni platí. Nejen politickou či mezinárodní, ale hlavně morální a duševní. Mluví o ní stále více filmů, knih i divadelních her. Ale podle politického a mediálního bontonu stále ještě platí, že jsme jen obětí. My se pouze bráníme. Vysoké počty palestinských civilistů, kteří hynou při izraelských bojových akcích, jsou pokaždé pouhou nešťastnou náhodou. My jsme přece mířili na tikající bomby či na teroristy s izraelskou krví na rukou. Vinni jsou vždy Palestinci, na které platí pouze násilí a kteří zmaří každou příležitost k míru. Ne že by Palestinci neměli svůj značný podíl na přetrvávajícím konfliktu, ale Izrael si zvykl dívat se na sebe úplně nekriticky jako na osvíceného okupanta s nejetičtější armádou na světě, jejíž vojáci sice střílejí, ale pokaždé přitom pláčou.
K přetrvávajícímu izraelskému pocitu nejistoty přispívá i to, že od svého založení je státem bez jasných hranic. Nejasné a nestálé izraelské hranice jsou zčásti dědictvím sporu koloniálních velmocí o sféry vlivu na Blízkém východě, ale hlavně důsledkem (i příčinou) izraelských válek s arabskými sousedy. Hranice Izraele se totiž s každou válkou měnily a první mezinárodně uznané hranice získal až díky mírové dohodě s Egyptem roku 1979. V roce 1994 se dohodl na hranicích s Jordánskem. Ale místo mezinárodních hranic s Palestinci, Libanonem a Sýrií má Izrael zelenou, modrou a fialovou linii.
Modrou linii sice OSN uznala jako izraelsko-libanonskou hranici v roce 2000, ale i tak část z ní zůstává zdrojem napjatého sporu, který se zřejmě vyřeší až mírovou dohodou se Sýrií. Ale za mír s Damaškem bude muset Izrael vrátit Golanské výšiny. Ty však Izrael vrátí, až když uvěří, že jasná mírová hranice se Sýrií mu poskytne více bezpečí než nelegální anexe důležitého strategického území.
Zelená linie tvořila do roku 1967 dočasnou hranici mezi Izraelem a Západním břehem, který byl součástí Jordánska, a mezi Izraelem a Gazou, která byla součástí Egypta. Po vítězství v šestidenní válce v roce 1967 ji Izraelci vymazali ze svého vědomí i z oficiálních map a na okupovaných palestinských územích začali budovat židovské osady. V rámci mírových jednání Palestinci žádají, aby tato zelená linie tvořila hranice jejich budoucího státu. Izraelskou představu o budoucí hranici naznačuje bezpečnostní zeď, která však zelenou linii na mnoha místech značně porušuje v neprospěch Palestinců. Ale Izrael oficiálně tvrdí, že nejde o hranici – a také nadále buduje osady a silnice i na opačné, tedy palestinské straně zdi. Izraelský rozporuplný postoj ke svým vlastním hranicím výstižně vyjadřují dva zdánlivě protichůdné názory legendárního izraelského diplomata Abby Ebana, podle něhož hranice z roku 1967 (tedy zelená linie) v sobě nesla „vzpomínku na Osvětim“. Zároveň tvrdil, že Izrael, který odmítá vyměnit území za mír, „si trhá svůj vlastní rodný list“.
Když v rámci oslav šedesátého výročí proběhlo veřejné hlasování o nejlepší izraelskou písničku všech dob, vyhrála píseň „Jeruzalém ze zlata“. Tuto nostalgickou píseň oblíbené izraelské zpěvačky Naomi Shemer si zpívali vojáci, kteří roku 1967 dobyli východní Jeruzalém a po dlouhých letech se poprvé dotkli Zdi nářků.
Izraelci sice dávají přednost středomořským plážím Tel Avivu před tíživou a napjatou atmosférou Svatého města, ale ještě stále považují Jeruzalém za svůj nejdůležitější symbol. K hlavnímu městu je poutá jejich biblická historie s jejím nejsvětějším pozůstatkem, jímž je zmíněná Zeď nářků. V Jeruzalémě sídlí i všechny vládní instituce. Svět však Jeruzalém jako hlavní město Izraele neuznává a všechny zahraniční ambasády sídlí v Tel Avivu.
Palestinci též považují Jeruzalém, neboli Al Quds, za své hlavní město, i když ještě neexistujícího státu. Tvoří asi třicet procent obyvatel Svatého města, ke kterému je váže Al Aksá, třetí největší mešita světa. Otázka rozdělení Jeruzaléma je snad nejvýbušnějším sporným bodem izraelsko-palestinského konfliktu. Svrchovanost nad Jeruzalémem je totiž politickým zpečetěním historického práva na Svatou zemi.
Blízkovýchodní Švýcarsko
Izrael se sice geograficky nachází na Blízkém východě, ale mentálně se Izraelci nikdy nestali jeho součástí. Už sám Theodor Herzl, otec sionismu, toužil po vybudování Švýcarska na Blízkém východě. Izraelské zraky se vždy toužebně upíraly směrem na Západ, k Evropě či Americe. Horký pouštní vítr z Arábie příliš často přinášel jen zkázu.
Naproti tomu izraelská kultura není evropskou kulturou, ale fascinujícím střetem Východu a Západu, a to nejen díky levantskému slunku a dvacetiprocentní arabské menšině. Ale hlavně proto, že polovina Izraelců jsou potomci sefardských Židů, kteří přišli z arabských krajin, odkud si přinesli tamější kulturu a jazyk.
Podobnost sefardských Židů s Araby však dlouhé roky děsila aškenázský establishment, který se všemožně snažil vymazat jejich orientální identitu. „Mizrachim“ (tedy východní Židé, jak se jim tu říká) přestali na ulici a se svými dětmi mluvit arabsky a z jejich starodávných tradic se zachovaly už jen folklorní dozvuky. Potají sice ještě dlouhá léta poslouchali Oum Kulthum, pěveckou hvězdu arabského světa, ale při úsilí o integraci předčili v antiarabských postojích ostatní Izraelce.
Dnes je však Mizrachi kultura v módě a její nositelé se začínají hrdě hlásit ke svým východním kořenům. Kdoví, možná se jednoho dne Izrael smíří s tím, že leží na Blízkém východě. To by byl jeho nejdůležitější krok na trnité cestě směrem k míru s jeho sousedy.
Židovský, či demokratický?
Definice Izraele jako židovského státu má dva zásadní problémy: stírá hranice mezi náboženstvím a státem a nezahrnuje do sebe arabské muslimy, křesťany a drúzy, kteří tvoří dvacet procent obyvatel.
Pro pobožné je Izrael především Svatou zemí, a tedy místem, kde mají Židé žít podle Božích přikázání. Nepobožní Izraelci však chtějí žít v demokratickém, liberálním státě, kde by se jim rabíni nemíchali do života. Ale rodinné právo tu vychází ze židovských náboženských zákonů. Proto například je v Izraeli možná pouze náboženská svatba. Izraelci, kteří dávají přednost občanskému obřadu nebo mají nežidovského partnera, se mohou oženit či vdát jen v zahraničí. Při rozvodu se však rabínskému soudu nevyhnou. A ten bývá obzvlášť pro ženy velmi nepříznivý.
Daleko větší problém spočívá v tom, že celá izraelská společnost je v zajetí fanatických pobožných osadníků, kteří diktují izraelskou politiku na okupovaných územích, a úplně tím znemožňují mírový proces. Jicchak Rabin, který jako první premiér prosazoval politiku území za mír, byl zavražděn náboženským extremistou. A současný premiér Ehud Olmert odkládá kvůli výhradám náboženských stran každé rozhodnutí, které by vedlo k navrácení palestinských území nebo dělení Jeruzaléma.
Vztah Izraele k jeho arabským občanům je velmi ambivalentní. Na jedné straně jim jako demokratický stát zaručuje rovnocenná práva. Na druhé straně je vnímá jako potenciálního nepřítele, protože jsou rodinnými a historicko-kulturními vazbami spřízněni s Palestinci na okupovaných územích. Tento postoj vede k diskriminaci izraelských Arabů při rozdělování státních rozpočtů či možnostech koupit si pozemek nebo postavit dům. Dokonce i při hledání práce či pronájmu. Žijí tak s frustrujícím pocitem nežádoucí menšiny, podobně jako kdysi žili Židé v diaspoře.
