První selhání – Gross neodstoupil.
Poté, co se ukázalo, že premiér neví, kde vzal peníze na byt, předvedl tři neuvěřitelné verze, místo aby odstoupil.
Druhé selhání – ČSSD Grosse podpořila. Až poté, kdy tisk přidal další a další podezření kolem podnikání rodiny pana Grosse, zaútočil na něj Miroslav Kalousek.
ČSSD však, místo aby pochopila vážnost argumentů, semkla se kolem premiéra a všechny útoky odrážela jako politicky motivované.
Třetí selhání – taktik Kalousek: pan Kalousek měnil své nároky, jimiž tlačil na odchod Stanislava Grosse, stupňoval požadavky a zase je bral zpět. Tím snížil věrohodnost svého oprávněného požadavku.
Čtvrté selhání – Grossovo ponížení.
Premiér, který se nejprve choval arogantně, přijal všechny ponižující požadavky KDU-ČSL a vystoupil před občany s rozpačitou až trapnou omluvou. Zároveň slíbil jakousi ničím nepodloženou novou společenskou smlouvu.
Páté selhání – Gross předsedou.
ČSSD zvolila zkompromitovaného a poníženého politika předsedou.
Šesté selhání – komunisté na koni. Tento politik si nechal potvrdit vládu komunisty.
Sedmé selhání – politikaření.
Pouhé osobní ambice a nevraživost pohřbily možnost čestného Grossova odchodu a vytvoření koaliční vlády bez něj.
Zejména ČSSD, ale i ostatní dvě vládní strany selhaly v politické abecedě, v racionálním myšlení, ve schopnosti komunikace.
Jejich selhání však pravděpodobně není konec – rituální tance kolem moci budou pokračovat.