Až teď, po dramatickém dopadení vysoce pravděpodobného a zároveň mimořádně brutálního vraha, se ozval Michal Semín, kterému je líto, že stát už odsouzeným zločincům neodebírá hlavy (MF 6. 10.). Zvláštní na tom je, že pan Semín není politik, ale křesťan, který tímto bizarním způsobem prosazuje své pojetí křesťanství.
Jako historik znám tento typ křesťanství dobře. Vychází z představy, že Bůh je cosi jako nejvyšší soudce.
Pozemské soudy pak vynášejí rozsudky v jeho jméně. Je to historicky podmíněná představa, která nemá mnoho společného s jádrem křesťanství.
Ježíš si podle Janova evangelia dává různá jména. Říká, že je cesta, pravda a život, ale také světlo světa, chléb života atd. Nikde neříká "jsem obušek", případně "jsem nabroušená sekera". Neříká "přišel jsem na svět, abych vás odsoudil", nebo "přišel jsem, abyste mým jménem zaštítili rozhodnutí o cizím životě a smrti". Po celá staletí si lidé přesto na Boha promítali své světské představy o společenském uspořádání.
Tyto představy se často příliš nesnášely s ideou Boha, který je láska, pravda, život.
Tradiční představa Boha je vlastně velmi dětská. Je to představa vševědoucího fotra, který nás na jednu stranu trestá tvrdou rákoskou, ale za odměnu nám dovoluje hodit na něj naše frustrace, problémy, starosti, jen abychom nemuseli být svobodní.
Představa, že člověk není obrazem Božím, ale nulou, přetrvává dodnes, protože je pohodlná. Těžké je vzít na sebe odpovědnost a chovat se jako svéprávný dospělý, jako někdo, komu byl na zemi svěřen dar a také úkol – podílet se na Božím plánu stvoření ne jako bezprávný otrok, ale jako spolutvůrce Boží.
Být křesťanem neznamená věřit dětským představám či fantastickým výmyslům, jak se nám někteří lidé snaží namluvit. Naopak: znamená to věřit něčemu zcela reálnému.
Neznamená to být méně dospělý než zbytek populace. Naopak znamená to být opravdu dospělý. Znamená to přijmout naši svobodu. Věřit, že nám Bůh nedal mozek pro zábavu nebo proto, abychom si vymýšleli romantické, ale prázdné fráze o soudech, které soudí v zastoupení Nejvyššího. Dal nám ho proto, abychom kriticky přemýšleli o světě kolem nás – a to i s vědomím, že naše poznání, jak věděl apoštol Pavel, je vždycky jenom částečné. Poznání je vždycky relativní. Život je vždycky absolutní. Proto by společnost, která ve srovnání s opičí tlupou dosáhla jistého stupně vývoje, neměla popravovat.
Argumenty proti trestu smrti jsou jednoduché a jasné. Statistiky ukazují, že i mezi "nezvratně" usvědčenými je vysoké procento ve skutečnosti nevinných. Moderní evropské právo raději propustí deset viníků, než by odsoudilo jednoho nevinného.
Člověk nevinně odsouzený na doživotí má pořád ještě šanci na revizi procesu. Nevinně popravený se stal obětí společnosti dychtící po krvavé odplatě bez zpětné vazby na hlas kritického rozumu. Takové archaické myšlení nemá nic společného s křesťanstvím, jestliže pod tím slovem rozumíme to, co hlásal Ježíš, Pavel nebo Augustin. Pokud se přesto někomu líbí, ať se ohání nějakou jinou vírou.
