Octavie, jak znělo její jméno, trpěla artritidou, pohybovala se již s velkými bolestmi, a proto se ji rozhodli pracovníci zahrady utratit. To, že se o její smrti vědělo dopředu, umožnilo Anděrovi a jeho týmu na celou akci se připravit. "Nečekaně uhynulá zvířata se těžko dají vycpávat, protože zvíře rychle vychládá, a navíc na té straně, kde leží, se zapařuje a kůže je potom nepoužitelná," poznamenává Anděra.
Po usmrcení preparátoři zvíře změří, zakreslí jeho proporce tak, aby byla vycpanina co nejvěrnější. Podle těchto měření potom pořizují model zvířete. Pracovníci muzea si ho mohou dokonce vybrat z katalogu. Stačí jen zaškrtnout požadovaný typ tygra, ležícího, spícího, sedící, s otevřenou či zavřenou tlamou a podobně.
Dříve se vnitřek modelu plnil sádrou, dnes je vyroben ze speciálního tvrzeného polystyrénu. Výhodou tohoto materiálu je lehkost a to, že se po nahřátí dá otáčet. "Sádra se při každé změně teploty roztáhla a modely praskaly," tvrdí Anděra. Na model se potom jako punčocha natahuje kůže, která se po stažení tzv. vyčiní, namáčí se ve speciálních chemikáliích, aby zůstala vláčná a neztvrdla.
Ještě předtím však preparátory čekají dvě nejdrsnější fáze. Anděra poznamenává, že je to doslova řeznická práce. Zvíře na pitevním stole stáhnou z kůže, vyndají vnitřnosti a kosti zbaví masa. "Volíme nejšetrnější postup preparace. Kosti necháváme vyhnít, aby se zbytky masa oddělily od kosti přirozeně. Když použijete například louh, kosti jsou potom narušené a vypadávají."
Samotná kostra potom slouží v depozitáři ke studijním a vědeckým účelům. K tomu, aby se tygřice v muzeu objevila, chybí jediné - peníze. Vycpání této šelmy by mělo stát šedesát tisíc korun. Muzeum zatím nasbíralo zhruba deset tisíc.
K nejdražším věcem patří vedle modelu a technologie vyčinění také oči daného zvířete. Jsou ze skla a stojí přes čtyři tisíce korun. "Oči jsou největším problémem, protože vystihují charakter zvířete. Každý druh má samozřejmě jiné, takže nemůžete dát tygrovi například oči medvěda," říká Anděra.
I když je v poslední době potěšen novými exponáty, které rozšíří sbírku zhruba pěti tisíc vycpaných zvířat, neskrývá nespokojenost. Podle něj je osmdesát procent vycpanin více než sto let starých a měly by se vyměnit. Ještě více však šéfa oddělení trápí fakt, že z nedostatku finanční podpory část uhynulých vzácných kusů zvířat končí v tzv. kafilerii, spalovně, kde se z nich vyrábí masokostní moučka. Tato zvířata sice washingtonská dohoda během jejich života v zajetí sleduje a každý jejich přesun pečlivě eviduje, čímž je chrání proti černému obchodu, ale jakmile uhynou, nikdo už se o ně nestará.
"Zvířata by se měla chránit i po své smrti. Vždyť je to dokumentace vývoje přírody. Tak jako se možná za sto let budeme podivovat nad šusťákovými soupravami či rádii, překvapeně zjistíme, jaká zvířata kdysi na zemi žila," dodává Anděra.
