Právě vyhraněná volba mezi ano a ne je však velmi zavazující a nesnadná: řadě z nás vychází úvaha ohledně pro nebo proti buď nerozhodně, či na zdrženlivé "ano, ale", případně nejisté "spíše ne".
Rád bych se s vámi podělil o úvahy, které mne vedou k jasnému, ale nikoliv idealistickému ano. Nejen jako současný předseda české vlády a aktivní politik, ale také jako občan s konkrétní životní zkušeností sám pro sebe vyhodnocuji pro a proti členství naší země v EU především na základě historických a politických souvislostí.
V srdci Evropy
Když lákáme zahraniční návštěvníky do České republiky, často zdůrazňujeme její polohu v srdci Evropy. Spolu s mnohými z vás oceňuji, že právě na našem území se shromáždilo nejen rozmanité přírodní bohatství a různé typy krajiny, ale také značné bohatství kulturní.
Zároveň si však uvědomuji, že naše země se v minulosti mnohokrát stala křižovatkou soupeřících politických zájmů a že jsme na to nejednou doplatili. Z hlediska minulých způsobů soupeření a řešení konfliktů není náhodou, že na našem území začaly dva z největších evropských konfliktů novověku: třicetiletá válka v 17. století i druhá světová válka ve století dvacátém, nedávno uplynulém.
Historická traumata
Pro řadu našich občanů - přímých pamětníků i jejich potomků - zůstává jedním z největších traumat našich novodobých dějin takzvaná mnichovská zrada v září 1938. Pro mnohé přišla tehdy jako blesk z čistého nebe, jako neočekávané a náhlé selhání našich spojenců.
S odstupem však můžeme vidět, že tato "zrada" byla jen vyvrcholením mnohaletého skrytého soupeření a účelové spolupráce evropských velmocí a postupně rostoucí izolovanosti naší země. "Koncert velmocí" přivedl na pokraj zkázy nejen vědomě obětované menší země jako tehdejší Československo, ale celou evropskou civilizaci.
Mylná spojenectví
Všichni víme, že jsme na trauma Mnichova reagovali poválečnou orientací na východoevropskou velmoc, Sovětský svaz. Také západoevropské země po válce hledaly nové způsoby uspořádání svých vzájemných vztahů.
Dnes je nepochybné, že jejich volba byla správná. Vsadily na spolupráci, vzájemnou komunikaci, otevřenost místo izolace, na principiální rovnost a partnerství. Srovnám-li náš poválečný osud s vývojem těch zemí, které se v roce 1952 spojily v Evropském společenství uhlí a oceli, o něco později vytvořily Evropské hospodářské společenství a postupně se otevřely dalším devíti zemím, považuji za nepochybné, že tyto země vsadily správně.
Přitom v roce 1952 bylo rozhodnutí o těsné spolupráci místo vražedné konkurence právě v oblasti klíčových válečných surovin stejně obtížné, jako je naše rozhodování o přistoupení do "rozjetého vlaku" evropské integrace.
Osobně jsem rád, že všichni máme příležitost vyjádřit se k členství naší země v Evropské unii právě teď, s více než třináctiletou zkušeností s vývojem u nás i v Evropě a ve světě od pádu komunismu.
Mnozí z nás si jistě pamatují, že na počátku 90. let jsme pod heslem "Zpět do Evropy" považovali náš vstup do EU za žádoucí a také rychle uskutečnitelný. Jistě nejsem sám, kdo si vybavuje, že jsme tehdy Evropskou unii vnímali čistě idealisticky, konkrétních znalostí o jejím vývoji a podstatě jsme měli jen málo.
Podobně to však platilo i v opačném směru: EU nás, Českou republiku i další postkomunistické země, vnímala jako jednolitý prostor se společnými problémy. Dnes, 13,5 roku od pádu berlínské zdi, sedm let od podání žádosti o přijetí do EU tehdejším premiérem a pět let od zahájení přístupových jednání, máme my sami i Evropská unie daleko lepší znalosti a řadu zkušeností ze vzájemné spolupráce.
Známe proto navzájem své silné stránky a přínosy, své zájmy a priority i problémy. Víme také, že demokracie, stabilita a prosperita nejsou samozřejmým důsledkem odstranění totalitního systému, ale výsledkem soustavné práce a spolupráce.
Realistická očekávání
Evropská unie řekla své ano deseti kandidátům ve všech svých hlavních institucích na základě přesných představ o naší připravenosti i našich ambicích. Moje vlastní ano vstupu České republiky do unie se rovněž zakládá na realistických úvahách a očekáváních.
Jako předseda české vlády jsem měl možnost podílet se na závěrečné fázi vyjednávání s Evropskou unií, setkal jsem se s mnoha evropskými politiky, setkávám se také s našimi občany. Jsem přesvědčen, že do unie patříme, že se v ní uplatníme a že jsme v ní vítáni.
