Máme se bát? Máme vyrazit do zdravotnických potřeb pro roušky? Máme očekávat řady mrtvých jako v Číně, v Hongkongu, na Tchaj-wanu, v Singapuru či v Torontu? Nic z toho. Situace není tak tragická. Musíme se však bezpodmínečně poučit z toho, co se ve světě v souvislosti se šířením SARS už odehrálo.
Jakékoli podcenění smrtelné nemoci může skončit tragicky. V Číně už vědí, že lhaní, které provázelo počátek šíření této choroby, je jednou z příčin obrovského neštěstí: země má už několik stovek mrtvých na SARS.
Co tedy dělat? Věřit našim zdravotníkům, že jsou na nemocné dobře připraveni. Ministryně zdravotnictví teď musí ukázat svoji sílu a schopnosti. Kompromisy a chyby jsou v tomto případě cestou smrti.
Dokonce budeme muset v případě potřeby chápat i tak nepříjemné (a osobní svobodě branící) opatření, jakým může být karanténa a izolace. Na nemocné a vyléčené z této choroby pak musíme pohlížet jako na skutečně nemocné, a ne jako na méněcenné lidi.
Snad už jsme se poučili z AIDS. Úplně nejhorší by bylo propadnout panice. Ano, na SARS zatím není lék, ale na tuto nemoc ve světě umírá pouze malé procento nakažených. Ostatní se vyléčili nebo se léčí.
České republice, ale přiznejme, že hodnotíme pouze současný stav, teď nehrozí lavina šíření SARS. Velká opatrnost ve všech směrech je však na místě. Jenom podcenění a panika mohou vést ke komplikacím, či dokonce k mnoha úmrtím.
