Státní heslo "bratrství a jednota" tu nacházelo svou hmatatelnou podobu. Lidé jezdili na jednodenní výlety tam či onam, a když v roce 1980 zemřel autokratický prezident Josip Broz Tito, vezly se jím celé bosenské školy na výlety k Titovu mauzoleu uprostřed Bělehradu.
"Jezdíval jsem tímto vlakem pětkrát šestkrát ročně. Nejdříve spolu s rodiči, pak s kamarády. Mám na to skvělé vzpomínky," říká Boba Lizdek, třiačtyřicetiletý Sarajevan.
"Před válkou sem do Sarajeva přijížděli lidé z Bělehradu za zábavou. A chlapům odsud z Bosny se zase hodně zamlouvaly dívky z Bělehradu."
Lokomotiva a tři vagony
Pak vypukla válka. Začalo vraždění. V Bosně je rozpoutaly zdivočelé bandy v maskáčích, přivezené za účelem šíření nenávisti právě i z Bělehradu. A Sarajevo, dějiště zimní olympiády v roce 1984, uvázlo v neprodyšném obklíčení.
Srbové, ti místní i ti přímo ze Srbska, je začali ostřelovat z okolních kopců. To vše pod dohledem hlavního strůjce nenávisti, srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. Ostřelovači si brali na mušku lidi kličkující ulicemi. Jen v tomto městě zahynulo na deset tisíc lidí.
Zbraně utichly před čtrnácti lety. Poničenou trať se teprve teď podařilo dát jakž takž do provozu. I tak bude cesta trvat o dvě hodiny déle než kdysi. Tedy osm hodin místo šesti. A vzpomínkám na hrůzy neuniknete ani po odjezdu ze Sarajeva. Bosenská města Doboj, Šamac a Modriča byla místy ohavných etnických čistek a vražd.
A chorvatské město Vinkovci, další ze zastávek? Kdo pamatuje na zkázu Vukovaru, prvního města v Evropě po druhé světové válce zdemolovaného dělostřeleckou palbou, ten si pamatuje i na podobně zničené Vinkovci.
Nyní bude jezdit jen jeden spoj denně místo někdejších tří.
"Nemyslím si, že počet cestujících kdy dosáhne těch čísel jako kdysi," říká Namik Hajrič z bosenské železniční společnosti. "Vypravíme dva vagony pro cestující a jeden jídelní vůz. Pokud bude třeba, přidáme další."
