Eric Schmitt-Matzen skutečně vypadá jako Santa Claus. Má pravé, sněhobílé vousy a narodil se 6. prosince, tedy v den, na který připadá svátek svatého Mikuláše. Ročně zvládne asi 80 vystoupení a jeho žena Sharon vystupuje jako paní Santa Clausová, píše USA Today.
PochybnostiSanta z Tennessee čelí podezření, že si příběh o umírajícím chlapci vymyslel |
Šedesátiletý muž, který se živí jako inženýr, se za každou cenu snaží šířit radost mezi dětmi a tak neváhal a vyrazil splnit přání nemocnému pětiletému chlapečkovi do nemocnice v Tennessee. „Ten den jsem se zrovna vrátil z práce, když mi zazvonil telefon. Byla to zdravotní sestra, kterou znám a která pracuje v místní nemocnici. Řekla mi, že tam mají velmi nemocného pětiletého chlapce, který by chtěl vidět Santa Clause,“ vypráví smutný příběh Schmitt-Matzen.
„Řekl jsem sestře, že okamžitě přijedu, jen se převléknu do kostýmu, ale řekla mi, že na to není čas a že stačí kalhoty s kšandami. Za patnáct minut jsem byl v nemocnici a potkal se s maminkou a příbuznými chlapce. Přinesla hračku z televizní pohádky, kterou si chlapeček moc přál a dala mi ji. Poprosil jsem je, aby odešli z pokoje, protože pokud je uvidím brečet, zhroutím se a nedokážu mu splnit jeho přání,“ vypráví.
Nejoblíbenější skřítek
Nikdo s ním dovnitř nešel a tak byl Schmitt-Matzen s chlapcem sám. „Když jsem vešel, ležel na posteli, úplně slabý, jako kdyby měl každou chvíli usnout. Posadil jsem se a řekl jsem mu: ‚Co to slyším, že zmeškáš Vánoce? To vůbec nepřipadá v úvahu! A víš proč? Protože jsi můj nejoblíbenější skřítek!‘ Podíval se na mě a zeptal se: ‚Opravdu?‘ ‚Samozřejmě,‘ odpověděl jsem mu.“
„Dal jsem mu dárek. Byl tak slabý, že ho ani nemohl vybalit z balícího papíru. Když uviděl, co je uvnitř, doširoka se usmál a opět položil hlavu na polštář. Poté mi řekl: ‚Říkají, že umřu. Jak ale zjistím, že už jsem tam, kam teď mířím?‘ Zeptal jsem se ho, jestli ho můžu o něco poprosit. ‚Jasně,‘ odpověděl,“ pokračuje ve vyprávění Schmitt-Matzen.
„Řekl jsem mu, že jakmile se tam dostane, má jim říct, že je Santův nejoblíbenější skřítek a že jsem si jistý, že ho pustí dovnitř. Zeptal se mě, jestli ho opravdu pustí a já mu řekl, že určitě. Poté se trošku zvedl a objal mě. Zeptal se mě, jestli mu můžu pomoct. Objal jsem ho, ale než jsem mu stačil cokoli odpovědět, zemřel. Pořád jsem ho objímal. Všichni venku před pokojem si ihned uvědomili, co se stalo. Maminka chlapečka vběhla dovnitř a křičela: ‚Ne, ne, ne, ještě ne.‘ Pustil jsem ho a rychle odešel. Jak jsem řídil domů, pořád jsem brečel. Musel jsem chvílemi zastavovat, protože jsem přes slzy nic neviděl.“
V beznaději chtěl s předváděním Santa Clause skoncovat. Podle svých slov nevěděl, jak dál rozdávat štěstí. „Prostě na to nejsem stavěný, ospravedlňoval jsem si to. Ale zvládl jsem sebrat zbytky sil na ještě jedno vystoupení. Když jsem viděl všechny ty šťastné děti, uvědomil jsem si, že v Santa Clausovi musím pokračovat. Pro ně a pro sebe,“ uzavírá Schmitt-Matzen.
