Myšlenku, jak dosáhnout zelené Sahary, zformuloval buněčný biolog Leonard Ornstein a klimatologové David Rind a Igor Aleinov z Goddardova institutu pro výzkum vesmíru, napsal server ScienceNow.
Jejich model spočívá v odsolování oceánské vody, kterou by pomocí akvaduktů a pump přivedli do severoafrického vnitrozemí. Nezbytným předpokladem pro tak velký projekt je "kapkové zavlažování" - přívod vody dávkovaně a přímo ke kořenům.
SAHARA A JEJÍ MINULOSTPísečné moře o rozloze devíti milionů čtverečních kilometrů nebylo na severu Afriky vždy. Po poslední době ledové sem vláhu přiváděl monzun, který tak daleko dosahoval patrně kvůli oblasti nízkého tlaku dále na severu, kde zanikal ledový příkrov. Před 5 400 lety ale monzun ustoupil a Sahara se postupně změnila do současné podoby pouště, na polovině jejíž rozlohy naprší ne více než pouhých dvacet milimetrů srážek ročně. |
Simulace, kterou trojice vědců sestavila a kterou představí v říjnu v časopisu Climatic Change, počítá s ochlazením zalesněné Sahary místy až o osm stupňů Celsia. Průměrná teplota pouště přitom přesahuje 30 °C, přičemž přes den stoupá nad padesát stupňů a v noci v zimě pod nulu.
"Eucalyptus grandis a větší počet druhů tropických stromů dobře snášejí vedra, pokud mají dostatek vody pro své kořenové systémy," uvedl k tomu Ornstein. Lesnatý terén by mohl přispět k větším srážkám - mezi sedmi a dvanácti sty milimetry ročně.
Mraky z vypařené vody by odrazily část slunečních paprsků zpět do vesmíru. Podobné schéma by podle Ornsteina a jeho kolegů, kteří pro NASA počítají modely klimatických změn, mohlo fungovat i pro australskou buš.
Stromy pohltí oxid uhličitý. Ale vyplatí se to?
Stromy vysazené v africké i australské pustině by navíc pohltily osm miliard tun uhlíku ročně - množství srovnatelné s produkcí vznikající spalováním fosilních paliv a lesů dnes.
Vadou na kráse tak velkého projektu je ovšem cena. Náklady na výstavbu, provoz a udržování by ročně dosáhly výše dvou bilionů dolarů (35 bilionů Kč). Kdyby lidstvo chtělo oxid uhličitý zachytávat už v továrnách a skladovat v podzemí, bylo by to zhruba o polovinu levnější, uvádí studie Harvardské univerzity.
Ochlazení Afriky a Austrálie zalesněním (model Leonarda Ornsteina)
Ornstein ale argumentuje tím, že jeho myšlenka by se vyplatila v dlouhodobějším hledisku, kdy by saharské lesy mohly sloužit jako zdroj palivového dřeva, který by byl "téměř uhlíkově neutrální" a do atmosféry by se tak nedostávalo víc oxidu uhličitého.
Dalším vedlejším efektem by ale mohly být třeba vlny kobylek, které by se "urodily" kvůli vyššímu vlhku. Kdyby saharský písek spoutaly kořeny stromů, přestala by na obsah železa bohatá zrnka obohacovat mořský život v Atlantiku, upozorňuje studie.
Písek z Afriky nad Atlantikem a Kanárskými ostrovy (foto NASA Earth Observatory)
Podle dalšího vědce Richarda Anthese z Colorada je nicméně nutné brát - i přes zmíněná možná rizika - studii vážně. "Výhody mohou být obrovské, mohou přesáhnout otázku uhlíku (respektive oxidu uhličitého, pozn. red.) a třeba učinit rozsáhlá území obyvatelným a produktivním. Klíčovou otázkou je, zda je proveditelné odsolování a zisk vody. A tato studie říká, že ano."
Zalesnění není jediným plánem, který se Saharou vědecká komunita má - byť zatím pouze v teoretické rovině. Loni v červenci na evropském vědeckém fóru v Barceloně zazněla teze, že veškeré energetické nároky Evropy, která je nyní závislá na Rusku, by pokryla energie získaná z 0,3 % slunečního světla, které dopadá na pouště Afriky a Blízkého východu.
