Neznámé osoby, které pomlouvaly herečku, trest dostaly, zatímco slavný předseda Zeman, protože pomlouval jen nějakého novináře, je bez trestu. Vypadá to, jako by nezáleželo na činu, nýbrž na pachatelích. Předseda může, žurnalista ne. Nebo případně - na herečku si nedáme sáhnout, neznámého novináře vezmi čert.
Toto jsou možná stokrát závažnější okolnosti obou případů, než jsou případy samotné. Šafránková je přední dáma českého herectví. Zemanovy urážky nemají valnou cenu. Oboje každý ví. Co by nás mělo polekat, je zjištění, že český soud měří podle kabátu. Máme dva rozsudky: když máš pomluvu z druhé ruky a jsi předseda - bez trestu, když předseda vlády nejsi - trest.
Podivný je také trest vězení. I soudu se to asi zdálo přehnané. Vynesl trest podmínečný. Tomu se pomlouvači mohou ušklíbnout. Příště pomluví v zemanovském kontextu a budou nevinní. Nebo - při pomlouvání někoho, koho máme třeba rádi ještě víc než Šafránkovou - dostanou vězení. Cynik se nutně ptá: co je to pomluva? Za pomluvu je těžké trestat, ale je to také velmi snadné.
Soud, který jednou za pomluvu nepotrestá hodnostáře, příště snadno řekne: Tys pomluvil, dejme tomu, právě toho předsedu vlády. To je důvod k zásadnímu názoru: pomluva není trestný čin, nýbrž spor mezi stranami, kdy pomlouvač dává satisfakci ne státu, nýbrž pomluvenému. Stát by neměl být správcem pomluv, nýbrž garantem našeho bezpečí. Proces Šafránková versus pomluvači je přelomový jen zpola.
