Vypadal rovněž určitě daleko lépe, než by vypadal Adolf Hitler, kdyby se dožil Norimberku.
Jenže Hitler úplně na konci svým nepřátelům navždy chytře vyklouzl - zabil se a nechal se spálit.
Anebo jim tím prokázal velkou službu? Proces se Saddámem může Iráku a koalici hodně pomoci, ale stejně tak jim může i uškodit. U soudu nepůjde jen o spravedlnost, ale také o politiku.
Celkový dojem bude na konci stejně důležitý jako paragrafy a rozsudek. Soud má učinit jakýsi předěl mezi Irákem za Saddáma a Irákem po Saddámovi. Má ukázat, kdo je v domě pánem a na čí straně je, vypomožme si velkým slovem, dějinná pravda.
A tak by samozřejmě bylo skvělé, kdyby se před soudci - a před televizními kamerami - objevil zkroušený, roztřesený a spolupracující Saddám. Saddám kajícník. Saddám kašpar. Bylo by to morální vítězství - a bylo by větší než rozsudek smrti, který tribunál v Bagdádu asi vynese.
Lidé, kteří v Saddámovi viděli svou modlu, by najednou v člověku s jeho tváří spatřili neškodnou nulu. Irácké zakletí by bylo zlomeno. Jde vlastně o boj o ovládnutí minulosti. Jak říkal už Orwell, kdo ji ovládne, ovládá i přítomnost.
Jenže Saddám byl včera sebevědomý a jazyk měl jako tomahavk. Neměl důvod být jiný. Ví, že proces, který jej čeká, nemůže vyhrát, a tak bojuje aspoň o svou posmrtnou masku. O pověst novodobého Saladina, na nějž se svého času pasoval.
Až proces začne, měli by si soudci vzpomenout na včerejšek. Musí mít nad Saddámem vždy vrch: v důkazech, argumentech, síle slova, přesvědčivosti. Jen tak vyhrajou i druhou bitvu, která běží paralelně s procesem, v němž jde o spravedlnost, trest a zúčtování.
Saddám ví, že prohrál. Ale opravdu potrestán bude teprve tím, když prohraje svou minulost.
